A přišlo jaro a rozprostřelo narcisky
Nechodili jsme, ty a já, drahoušku,
nechodili jsme po Zemi jako ostatní?
Nechodili jsme v údivu,
proč druhými jsme tak tupeni? A pak
jsme si lehli do čerstvě zemitých
sladkých květů, které se nám nad hlavou lámaly,
bolestné touhy srdce v našich křehkých hrudích
v načechraném loži spočívaly.
A přišlo jaro a rozprostřelo narcisky,
léto, a ochmýřené včely dál bzučely,
ty boubelaté včelky nás znaly,
jeho dům sladkostí mírou vrchovatou naplnily.
Hluboko v drahocenném pylu sníme, předrahý,
vždyť naše melancholie je věc nás dvou,
a nikdo se nepozastaví,
až naše tmavé rety poblednou.
A nikdo si nepošimne, až se naše nebohé oči zavrou ,
ani jak nám naše líčka vpadnou, uvadnou ...
Drahý, až procitneš, zavoláš? ...
Ač se mi teď na tisíce verst vzdálený zdáš.