Slavíci co neumějí zpívat

1.

Jakýkoliv předmět, který psal, kterým se dalo kreslit, nebo alespoň rýt, mě magicky přitahoval už jako malou. Zatímco většina ostatních si na své útlé dětství nevzpomíná, já si do svých pěti let pamatuji snad každý den. Sotva mě nohy unesly, chodívala jsem ven za dům. Svět se při chůzi kolébal jak dno pramice, předměty kolem se zvědavě natahovaly a hladily, a já si byla jistá z každého nového kroku. Snad proto, že jsem neustále padala, mě každičký dopad na zem velice rozveselil.

Ještě teď, stejně jako tenkrát, cítím tah v koutku úst, právě v oněch místech kde se tváře nezadržitelně propadají do dolíčků, vymodelovaných jakýmsi poťouchlým šprýmařem. Dobře si vzpomínám jak vysoký smrk, co rostl na kraji lesa hned za domem, sotva ze své výšiny spatřil drobné, bosé děvčátko, zcela nahé jen s bílým plátěným kloboučkem na hlavě, ženoucí se ode dveří objevovat dvorek, sklonil zvědavě svou korunu až k zemi, díval se mi přímo do tváře, pak se zasmál, až to sfouklo klobouček do trávy - klobouk, jenž si vždy přál být širák, využil volnosti a v rošťácky nepravidelných přemetech hopkal do dálek, až ke kůlně s dřívím - a já měla radost, že mi strom čechrá vlásky - ale pouze chvíli, ani copánek mi nezapletl - velikán se náhle prudce narovnal zpátky, tu z velikých přezrálých šišek začaly padat semínka s křidélky, točily se jak vrtule, jak družičky v tanci, já věděla, že mě strom takto vítá, kolébá se ze strany na stranu a prská gejzíry svých dětiček, svůj smysl bytí, a tišší jednokřídlí motýli mě obklopili, chytili a odnesli až k placatému kameni ve stráni.

Ten kámen si díky svému tvaru vysloužil jméno Placatka. Ocumlaným piškotem jsem začala na Placatku kreslit. Maluji vysokánský smrk, jednokřídlé motýly a sebe. Přiběhl Miška, bílý psík s hnědými a černými fleky rozlitými na krátkou a jak polštář hebkou srst. Velice jej zajímalo, co kreslím, začal nově objevený svět olizovat, jak se mu líbil, čímž se mi snažil vysvětlit, že mnohem důležitější je krásu prožívat než zaznamenávat.

Miška je pohřbený na zahradě pod stromem vlašského ořechu, a ten ořech je už taky dávno pokácený. Z jeho dřeva truhláři udělali skříň na šaty, co stojí v předsíni; občas v ní sedím, za zavřenými dveřmi, poslouchám Miškův štěkot, zní šťastně, mám radost, že je mu kdesi dobře a říkám si, že možná stačí vlézt hloub mezi kabáty a zase se potkáme. Na Placatce, tom velkém pískovcovém kameni v barvě nedozrálého vylouplého kaštanu, jsem křídami, anebo častěji kousky červené pálené cihly, nakreslila stovky pomíjivých kresbiček; a někdy, když si na obloze vyberu jasnou hvězdu a dlouze se s ní pohledem přátelím, objevují se mi všechny ty obrázky, hýbají se a poskakují, mávají, metají kozelce a všelijak se pitvoří a je s nimi i po letech zábava.

Ve čtyřech letech mi maminka začala na Placatku psát první písmenka. Nakreslila jsem maminku a ona pod obrázek napsala MÁMA, nakreslila jsem tatínka, napsala TÁTA, nakreslila jsem Mišku v šatičkách a křídly - protože měl mít svatbu s vílí princeznou - , ale máma to popletla a napsala pod postavičku MARIE, čímž myslela mě a já se divila, že Mišku nepoznala; - a poznání, že zcela jasnou a zřejmou věc nemusí chápat ani ona, ve mně zažehlo pocit osamocení.

Dva dny před tím než maminka odešla, napsala na Placatku slova ukolébavky, kterou mě často uspávala:

 V potůčku na vlnce rybka skáče,

ptáček v hnízdě jak v peřince tiše pláče,

neboj se tmy, šeptají vlnky, noc je čarovná,

ona ti ukáže cestu, do krásného sna.

Ptáček již nepláče, houpe se ve snách,

nad hlavou svítí kus koláče,

tak už i ty spi, vždyť kdo by měl strach,

ty mé malé ptáče.

Od mých pěti do dvanácti let je můj život zapomenutým snem, který se mi s prchavou lehkostí vyhýbal. Bylo to bytí z minuty na minutu, kdy vpředu je toliko nic, stejně jako za mnou. To nic je ovšem ve své podstatě krásné, protože opona jeviště se včerejší hrou nedovolí, abych se dnešního dne nepodivovala stejným předmětům a událostem jako včera. Chybělo mi omrzení. A tak mi nic nezakazovalo bavit se stále dokola stejnými všednostmi. Jedna z mých oblíbených hraček, se kterou jsem trávila nespočet času, byla mušle od moře. Světle hnědá s řadou ostrých výstupků. Znala jsem dokonale každý její detail a přesto, když jsem si ji po letech chtěla nakreslit, její obraz mi náhle z mysli vyprchal, jako by se ulita schovala sama do sebe. V té době jsem pro své potěšení nepsala ani nekreslila. Na základní škole můj styl učitelé přehlíželi jako něco mimo řadu. Až teď na střední jsem opět začala psát. Pravidel z dětství se ale držím doposud. Totiž, důležitější než sladká čára piškotu se svým poselstvím, je chuť s jakou se taková čára rodí. A taky není důležité, aby byla přesně pochopena. Každý si ji stejně přečte po svém. Mnohem důležitější je, aby čára převedla všechny snílky - podobně jak akrobatku po laně – lehkým krokem až nakonec.

„Tady to máš podepsat ty. Už to, že jsi doposud vydržela, svědčí o tvých kvalitách. Všichni brigádníci jsou dávno propuštění a zbývají jenom stálí zaměstnanci. Jsi šikovná a pracovitá. Nebýt krize tak tě vlastně nemáme ani proč propustit,“ Mistr směny mi po stole sunul výpověď. Modrýma očima se smutně usmíval. Byl čerstvě oholený a voněl kořenitou kolínskou, která se k jeho mladému věku vůbec nehodila. Jeho kancelář byla prosklená budka, strategicky postavená uprostřed dílen. Pootevřenými dveřmi sem doléhal čilý ruch výroby. Hluk tvořil kulisu soukromí, avšak kulisu lživou, protože tuto práci lze již po pár týdnech dělat po slepu.

Vím, že celá dílna nás pozoruje. Cítím desítky pohledů spolupracovníků na dílně, jak pronikají skrze sklo vitríny a ovíjejí mě měkkostí břečťanu. Není v tom škodolibá zvědavost. Ani nechtějí na mé mršině hodovat. Ano, svým odchodem jsem jim oporou. Uvnitř sebe si určitě oddechnou, že krutý los padl na cizí krk, ale říkám si: Co je opora bez popínavé rostliny? - a kdo je víc naplněný svým posláním? - rostlina nebo kůl v zemi, který ji pomáhá růst vzhůru?

Vím, že by se tady nenašel jediný člověk, který by mi výpověď přál. Litují mne. Lítostí je prosyceno ovzduší dílny, podobno dusnu před letní bouří. Nechci jejich slzy vidět rodit se, raději, ať rty kvetou a oči se na mě smějí, když budu odcházet, říkám si a uvědomuji si, že tak málo chtít je mnoho a raději sleduji papír a několika řádky textu.

Strhávám všechnu pozornost na chvějící se ruku, blížící se a zjevně rozpačitou, je neúplná, s chybějícím malíčkem, nechci se mu podívat do očí, ve slovech, kterými se mě snaží potěšit, je slaná příchuť slz. Vždycky jsem věděla, že je citlivý. Neměli mu svěřovat takový úkol jako je podepisování výpovědí. Trpí. Chtěla bych mu říct, ať se netrápí a už vůbec ne kvůli mně. O ten malíček prý přišel při štípání dříví. Alespoň jsem tuhle historku zaslechla v šatnách. V šatnách je často slyšet spousta novinek, zkrácených do krátké chvilky převlíkání.

Beru propisku, světle zelenou, pogumovanou s anatomickými ploškami pro prsty, zaslechla jsem vzlyk a popotáhnutí nosem, hrot tužky nabodl papír a ve chvíli kdy první kapka inkoustu vsákla do papíru, mě napadne, čím jej potěším, - před očima mi vyskakuje estráda slov, podepisuji se, pomalu a táhle, a v každičkém milimetru mého jména rostoucího na papíře je jedno slovo, jeden verš:

Prst, malíček levé ruky,

ztracený při sekání dřeva,

zapustil kořeny

v truhlíku na okně,

Vyrašil výhonek,

… plastovou konývkou s odměrkou na boku

zalévám rostlinku

s žil vlastní krví,

Kdo žije, hladoví,

po chutích života,

...tu

z kypřiny vykvetla,

od zápěstí ruka,

Dlaň a pět prstů

hladí mě po tváři,

stírá mi slzy

a z duše žal,

Ve světě ze zlata

komu se podaří

číst v dlani nezištné:

 mezi láskou a zlem se netýčí val,

S tmou květ v pěst zavřel se,

… teskním,

proplétám prsty,

modlím se k Bohu,

Až v pozdní noci,

Bůh mému snažení praví,

že k úspěšné modlitbě chybí,

jeden prst malý,

„Včera jsem byl u Hanky, bavili jsme se o tvém propuštění…,“ oznámil mi zčistajasna, u posledního písmene prudce kýchl, ve vlasech mi uvízlo cosi kapiček, myslí proběhlo, že jsem louka v ranní rose, ale pouze krátce, protože náhlé jeho oznámení mě polekalo, trhla jsem propiskou, v papíře za podpisem se objevila táhlá tečka, zmrzačila mi jméno, ale mrzelo to pouze chvíli, - i když tečka byla tak příšerně symbolická, podlouhlá tečka, jako prodlužování konce. „Promiň,“ omlouval se Honza nosem do neobyčejně rychle vykouzleného kapesníku. Nezvedala jsem hlavu, dávám mu čas, aby se upravil, a přemýšlím, jestli před Hankou klečel, jak si ona myslela, a prosil za odpuštění. „To nic. Stejně jsem to Hance chtěla dnes říct,“ klamu bezbožně a bez přemýšlení, lež mě mrzí, ale to poslední co chci, je Honzovi ublížit výčitkou, že prozradil něco, co neměl. Dlaní přebíhám po hladké hraně umakartového stolu. Proč jí to jenom musel říct?! Ubreptaný brepta! Plánovala jsem si, že si své propuštění nechám pro sebe a prozradím až za měsíc a půl. Tolik času jenom pro mě! Až do chvíle než by táta zjistil, že jsem bez práce. Prozrazení by přišlo až za šest týdnů, jakmile bych nepřinesla výplatu. Táta bude křičet, zlobit se a donekonečna vysvětlovat, že musím na domácnost přispívat, je krize a vše stojí příšerně peněz, jídlo i má škola, ale slova by se mě už nedotýkala. Stačí malé kouzlo, představit si andílka nad sebou, překrývá mě křídly a chrání, už mi nic neublíží - nepochopení a smutek mé srdce nesvírá, bolest netíží.

A to ještě před pár dny, když hlavní mistr řekl, že tady končím, pocítila jsem náhlou bezmoc a sevření. Bylo to jako bych byla vhozená do studny. Seshora, jedinou štěrbinou kudy vniká světlo se dovnitř sype jemný písek. Zrníčka se v podlouhlém paprsku kroutí, víří, zlatavě lesknou. Chtěla bych obdivovat onu podívanou, ale s každým nádechem se mi zabodávají ostré zrnka do hltanu a plic. Tvář má je zcela zavátá, oči plné, slzy nemůžou zvládnout odplavit nánosy písečného pohřbu. Nahoře je poušť. Je za kamennými zdmi co mě obklopují, ve vodě pode mnou a je i ve mně, je tam celou věčnost, jedno zachvění se srdce - déle si už, ale nedovolím dusit se – za každou skulinou se rozlévají nové obzory, naděje, objevování nepoznaného. Nadcházející výpověď se mi stala vysvobozením. Propuštěním z žaláře. Stačilo najít pozitiva, odrazit se ode dna a po zrnkách písku v rozvířeném povětří vyběhnout skrze štěrbinu až, až … kam jenom chci. Stačí otevřít oči a probudit se. Celý život mi neustále všichni určují co, kdy, kde, jak mám dělat a najednou mi osud osvětlil, že odteď může být čas pouze můj. Fráze „život tvým životem“ stala se náhle zcela jasnou, a nepochopitelné bylo pouze to, že doteď jsem oněch několik slov naplno nechápala.

Honza muchlal v ruce kapesník, provinile se na mě usmíval, za to, že mě poprskal ve chvíli, kdy mi podstrkuje neblahý papír. Jak směšné. Jediné provinění vůči mně bylo, že prozradil Hance mé propuštění. Až pojede táta v pátek z hor domů, zastaví se jako obvykle u Hanky a v první novince, kterou se dozví, budu hlavní postavou já. Dnes je úterý. Zítra prvního dubna, apríla, takže mám tři dny, než dělníci nahoře v lesích vypnou motorové pily a táta se vrátí do údolí.

Rozhlédnu se. Za sklem bez jediné šmouhy vládne ruch jak v mraveništi, což je příhodné pojmenování, protože zaměstnanci na každé dílně mají jinou barvu trik. Míchají se tu červení mravenci s modrými a potom několika černými, které nosí mistři. Všude je čisto. Podlahy neúnavně leští uklizečka tiše bublajícím mycím strojem, projíždí dlouhou uličkou; po stranách stojí v pravých úhlech srovnané stoly, u každého provádí dělník svůj úkon. Výsledkem jsou zábavní světla, která se používají na diskotékách a na pódiích při různých exhibicích. Ještě nedávno jsem se bavila průpovídkou: vyrábím světla, ať na světě je více světla.

Od chvíle co začala krize, se pracuje jaksi usilovněji. Je cítit, že všichni mají o práci strach. I já ji měla.  V lese je práce taky míň, stěžuje si otec. Brigádu ve fabrice mi našel on, hned jak mi bylo patnáct. Chodím každý den po vyučování na odpolední směnu a dá se říci, že mě to tady i baví, vlastně bavilo. Hned po nástupu na první směnu jsem se zamilovala do Honzy. Nevěděl o tom a já mu nikdy ani náznakem nedala najevo, aby si něco takového alespoň myslel.

Časem jsem se začala cítit jak biologický stroj na jedno použití. - Stále stejné úkony prováděné dokola. Škola. Práce. Smontovat třicet světel. Něco sníst. Občas si koupit drobnost pro tupou radost konzumu. - Smyslem jsou požitky ne vlastní bytí.

A Honzu už jsem taky dávno nemilovala. Vlastně zbyla pouze vůně vzpomínek chvilkové neopětované platonické lásky. Tajemství, se kterým jsem se v zimě svěřila Hance. Překvapeně se smála, hladila mě po vlasech a vysvětlovala: „Vždyť je o dvacet let starší než ty. Měla by ses dívat po někom v tvém věku! Taková krasavice! Můžeš si mezi hochy vybírat,“ - „Je mu třiatřicet, což je jenom o šestnáct a půl roku víc. A ještě k tomu necelého půl roku,“ odporovala jsem.  - Hanka na mě mrkla šibalskými jiskrami z hloubky vesmíru svých zelených duhovek: „Že ty sis i zjistila kdy má narozeniny?“ namísto odpovědi jsem ji začala lechtat pod žebry, aby se už víc neptala a ona se smála a křičela: „Mařka miluje Honzu! Mařka miluje Honzu!“ svalila se na postel, já ji přikryla duchnou hlavu a přikazovala, ať to odvolá.

Nedá se říct, že byla pouze mou kamarádkou. Tím že věkem mohla být mou mámou, jsem ji za mámu určitým způsobem brala.

2.

Matěj mě čekal vpletený do stínu prvního stromu Botaniky.  Nemá rád, když ho tak oslovuji, a mám mu raději říkat Maty.  Moc se mi to nezdá. Jméno Matěj šeptané před spaním mě kolébavě uklidňuje.

Občas po práci mě doprovází, kus cesty, domů. - „Abys přes park nechodila sama,“ řekl mi jednou. - „V době, kdy tudy z odpoledních směn chodí tolik lidí?“ odporuji necitelně. - „A koho jiného by ses měla bát, když ne lidí!“ odfrkl, chtěl znít posměšně, ale rozpaky byly příliš silné, zrazoval jej hlas a já se okamžitě proklínala, že jsem hloupá kráva a došlo mi, že Matěje hned tak neuvidím.

To bylo v prosinci.

Celý následující týden jsem se marně ohlížela po stopě jeho postavy. Namlouvala jsem si, že je ukryt v hloubi šerých stínů, které období předvánoční tak rádo falešně poskytuje nebo, že čeká někde dál, a když to budu nejméně čekat, vynese zpoza rohu spící budovy svou krásnou niternost, jak balónek na niti, usměje se nebo mi podá ruku a půjdeme, jenom tak, a budeme mluvit o věcech, které nejsou ani trochu důležité. Trvalo to dlouho.

Toho dne, kdy země padala vstříc prvním vločkám, stál na svém místě jako dřív. V nové vlněné čepici s nepálským vzorem, takové co má klapky přes uši na konci ozdobené copánky. Vypadal jako dívka. V ruce držel balíček. Přistoupila jsem tehdy beze slov; blízko, až jsme se dechem dotýkali; a foukla do bílých poutníků, kteří se mu usídlili na čepici; vločky mávly křídly a tály ve vzduchu.

„Vzpomněla jsem, jak jsi mě tu na vánočky čekal a dal mi stejnou čepici, jako jsi měl ty,“ (Ve skutečnosti měly čapky jinou barvu i vzorování, a pouze střih a to jak copánky při chůzi jančí na ramenou, jim bylo společné. Ovšem ona spojitost, jakoby náhodná, nenápadná k okolí a vůči náhodnému pozorovateli, měla zůstat skryta, bez popudu k takovým úvahám, jak nevšední vztah čepice k sobě mají; spleteny v jeden den, na stejném pletacím stroji, se společnou touhou vydat se v plechovém kontejneru trhat vodní svět, hledat zem kde zapadá slunce, objevit pult ospalého prodavače a čekat s copy pevně zapletenými do sebe na dva páry rukou, které jediné je mohou rozmotat tak, aniž by se čepice od sebe oddělily.)

Odehnal z jazyku námitky, že si čepice nebyly ani zdaleka podobné a v úsměvu ukázal zuby. Viděla jsem na něm, že ho dnes můžu škádlit, jak budu chtít, dovolí mi cokoliv. „Zase zlobíš?!“ letmostí podzimního listu pohladil mé předloktí (nikdy se mě nesnaží dotknout nebo vzít za ruku). „A jak jsi dopadla?“ - Odpovídám něco ve smyslu, že jsem volná. Pokývl hlavou a ustoupil před hlasitým mužem s telefonem u ucha; dlouhý károvaný kabát při chůzi kouřil, domlouval si s někým setkání v Přístavu, vydechnutá slova kreslila ve vzduchu tabákové výjevy, muž skrze dým procházel a nechával ho za sebou k přečtení jak telegrafní pásku.

„Chceš si sednout na lavičku?“ - „Raději bych se procházela. Pojďme kolem Bečvy, po chodníku pod zahrádkami co vede až k zámku. Můžeme se podívat, co se bude hrát v kině. Nebyla jsem v kině celou věčnost,“ - „Bude tam bláto. Je to jenom vyšlapaná cestička v trávě. A teď po deštích a v té tmě!“ tiše podotkl a sklonil tvář, kde tušil špičky bot. - „No právě, alespoň nikoho nepotkáme. Boty si můžeme zout, jít bosky a nohy si ošplíchneme pod mostem,“

Vyrazíme mlčky. Z parku je to jenom kousek. Když přeběhneme živou hlavní cestu s pulzem aut, nezvolníme a posledních pár metrů k nábřeží, uličkou mezi dřevěným kostelíkem a sokolovnou, takřka běžíme. Je to mírně z kopce. U vody stojí chlad. Je tesklivě svěží. Řeka odnáší z hor tající sníh v podobě ledové vody. Studený dotyk povětří vytváří z tváří škrobové masky. Nahnutá lampa osvětlení nás zvědavě pozoruje. Před rozblácenou pěšinou nerozhodně zvolním krok. Chci přiznat, že to byl špatný nápad ale Matěj mě podrží. „Když už tu jsme, tak tedy půjdeme. Ale zouvat se nebudu, na to je zima!“ vykročí ze zpevněného, osvětleného asfaltu do hlíny vyšlapané stezky ztrácející se v šeru mezi stromy.

Od úst mu stoupá pára.

Svěřuju do studeného prostoru vydechnutá slova (vzpomenula jsem si na muže v károvaném kabátě a zkouším dechem kreslit obrazce, jaké on kreslil dýmem cigarety), a až se děsím, jak lhostejně oznamuji: „Hanka ví, že mě dnes propustili. Byl za ní můj mistr. Myslím, že ji nic nedonutí, aby se hned nesvěřila mému tátovi. Ona je tak dobrá duše, že mi bude chtít nějak pomoci a vím, že nedokáže mlčet,“ - „Co chceš dělat?“ ptá se tiše. - „Půjdu za ní a pokusím se jí přesvědčit, aby mlčela. Alespoň pár dnů,“ - Matěj na to nic neříká. (Z mého vyprávění Hanku zná. Kdysi ji označil za klepnu a osvětloval, že tak se označují lidé, kteří každou novinku s chorobnou touhou šíří dál a vůbec si neuvědomují, že jsou věci, o kterých je slušné mlčet. Marně jsem se jí tehdy zastávala.) Připadne mi jako by v šeru přede mnou nesouhlasně kroutil hlavou. Nevěří, že se mi podaří Hanku umlčet. Alespoň to zkusím. Že se provalí mé propuštění, jsem věděla hned a je mi jasné, že když přestanu chodit do školy, časem praskne i to. Ale kolik mi je potřeba času, abych se cítila svobodně? A potřebuje svobodný duch vůbec myslet na zítřek? Už nechci odměřovat krátké chvíle, v kterých můžu říct: „tohle jsem já,“ a potom přemýšlet jestli to je pravda. - A navíc, kdo myslíš, že mi chvíle volnosti odměřoval? …Já? …Ne! …Vždycky druzí! – A tohle chci změnit. – Alespoň chvíli chci chodit, dýchat, mluvit jak sama uznám za vhodné.

„Podívej,“ zastavili jsme. Natahuji ruku, ale nebylo třeba ukázat, kam mi pohled padá. Matěj to viděl také. Žluté světlo pouličních lamp se koupalo ve vodě. Ubíhající vlnky se snažili záři uchopit, ale padaly přes sebe, odstrkovaly jedna druhou; říčně šuměly, jak ví hovořit pouze vlnky, které vyběhly z úzkých koryt dravých horských potoků; proud začínající řeky se je snažil zklidnit, ale voda, ještě donedávna uvězněna v nehybnosti ledu, se po hladině nedočkavě tlačila od jednoho pruhu světla k dalšímu, až do nekonečna.

„Kdysi se čas alespoň romanticky odměřoval tokem vody, přestálou zimou a přežitým jitrem. Dnes čas měříme penězi. Množstvím vykonané práce. Dobou kdy půjdeme do důchodu. Měříme, jak je tady dlouho vesmír a jak dlouho ještě bude. Ve své naivnosti jsme do dílků ciferníků uzavřeli něco, co ani neexistuje - čas,“ říkám. - „Člověk, aby přežil, musí být praktik. Když mě máma s otcem tlačili, abych šel na ekonomku, taky jsem jim vysvětloval, že nemůžu studovat něco, co de facto neexistuje, totiž, že matematika je abstrakce vymyšlená člověkem. Hleděli na mě tím podezíravým pohledem, jako když se na rodičáku dozvěděli, že většina třídy kouří trávu. Otec pak řekl, že jedna a jedna budou vždycky dvě, a že má na ekonomce známé a jinam se prostě nedostanu. Jiná možnost není a hotovo. A já mu odpověděl, že to zní rozumně, ale jedna a jedna nejsou dvě, ale vždy jedna a jedna, každá jiná, zrozená v jiný čas na jiném místě, a dvě rozdílné veličiny jdou sečíst, jen pokud jim upřeme jedinečnost,“ - Uvědomila jsem si, že jsem se v poslední době vůbec nezajímala, jak se mu na škole daří. - „Matika mi vždycky docela šla. Chodím na doučování z angliny a zbytek je tak v normálu“ odpověděl. - „Na základce, když jsem v matice nepochopila postupy, styděla jsem se to přiznat a doma jsem se s tím v noci trápila,“ -  „Kdybychom se tehdy znali, vysvětlil bych ti …,“ -  „Styděla bych se i před tebou, tehdy všechno bylo jiné,“ -  Několik metrů chůze jen tak dýchá. „Řekni mi nějakou báseň o řece a době kdy všechno bylo jinak,“ -  „Řeka je patos a klišé, však dobře se o ní píše; stejně jak o dětství, které bolístky dne, zpravidla do nového sebou nevezme; chtěla jsem navždy zůstat dítě, jak Adam a Eva před jablkem; dnes opíjí tě, reklamními zprávy, kdos tahá za nitě; toužím po poznání, marnost je dobrání se pravdy, mlčící ústa viníkem, a kapitalistická demokracie milníkem, … vše padne ke dnu v řece věků. A to je konec, ale vzpomněla jsem si ještě na jednu, která s touhle trochu souvisí. Víš, jak jsi mi vyprávěl, že jsi slyšel rodiče mluvit, že se do světa společně s krizí, aniž by to kdo postřehl, vplížila třetí světová válka. Ekonomická válka, v níž se jako předvoj zbraní používají média a internet. Zaujalo mě tvrzení, že vinni jsou všichni ti obyčejní lidé, kteří se nechávají mylně informovat; a když jsem šla domů a přemýšlela o tom, odpočívala jsem v zahradě nad stolárnou a napsalo tohle:

Smutek sedí na jarní mezi,

otevřenými okny nahlíží do dílny stolaře,

stolař řeže, brousí; kolem děti prosí,

o dřevěné hračky; tátu hrobaře.

Pistole, meče, samopaly,

s těmi děti chtíc si hrát,

a dokud běh všichni nezpomalí,

nelze si v hraní vybírat.

-          Do dílny stolaře vstoupil muž,

chutně vdechoval pryskyřici, vůni dřeva,

-          při řeči     -  

že kdesi ve světě se chystá vojna,

a páč pracuje v kovošrotu, je tomu vlastně rád,

bode mít postarané o robotu,

protože vojna zvedne výkup železa.

Děti před vraty poskakují

a vesele se šermují.

Děti si umí užívat své výhry

ve vesmírné loterii.

Matěj objevil kopu štěrku. Lidé ze zahrad nad pěšinou jej sem navezli, aby si vystlali chodníček od branky k řece. Sebral hrst ostrých kamínků a obloukem jimi propíchával vodu. Ve vzduchu nebyly vidět. Jen tiché žblunknutí uvízlé v šumu řeky a řada kol pomalu nesená proudem, dávaly znát, že je …, - „Pozor je taky jakási strouha! Kruci tu je bahna! A je tu deska,“ hmatal nohou pod sebou, „můžeš po ní přejít,“ - Došlo mi, že Matěj ve tmě nevidí tak dobře jako já. „Hele půjdu raději první, mám lepší oči,“ - „Prosím! Od čeho přece vznikla pohlaví rovnoprávnost,“ říká teatrálně. Pokaždé, když takto mluví, dělá směšné grimasy. Představuji si, jaké asi vyčaroval teď. „O tom stolaři to je dobré, romantické, ale jestli tě inspirovalo, o čem jsem mluvil, mělo to být o korporacích, které vlastní média, o novinářích, kteří píší jednostranně v jednom stylu rychlé neověřené zprávy, o internetu jak se z něj tajné služby mažou údaje, o tom, jak nevíš, čemu můžeš věřit,“ - „O tom stolaři je to ze života, novináře neznám žádného,“ upozorňuji na větev černého bezu, která trčí do cesty. Cesta před námi se rozsvětluje. Pěšina přechází v chodník z betonové dlažby. Vyjdeme v závětří pod zámkem. Osamoceně tu stojí několik dřevěných laviček, dětské průlezky a pískoviště plné oharků cigaret. „Víš, …co mě napadlo, když jsem se rozhodla, že na všechno kašlu. Možná mě to ani tak nenapadlo. Spíš se jednalo o objevený pocit. Najednou mi došlo, že se poprvé v životě nebudu účastnit něčeho, s čím nesouhlasím,“ - „Jakože tím, že tě vyhodili z brigády a ty nebudeš chodit do školy, že se změní svět?“ hlas mu nezněl posměšně. Snažil se mě pochopit. Co ho znám vždycky jsem vnímala, že tomu tak je.  -„Můj svět se změní určitě,“

Ke kinu se už šouráme mlčky. Ve výklenku budovy u osvětlených vitrín si věčně někdo krátí chvíli, koukáním na co nejít. Momentálně bylo zákoutí prázdné. Přes sklo skříněk na zdi se nabízely upoutávky filmů s fotkami akčních záběrů a hollywoodských hvězd. „Hele to zní zajímavě,“ Matěji čte z vývěsky celoměsíčního programu nalepeného na plechové tabuli: „Ve Filmovém klubu zítra hrají film Předčítač,“ Jak je předkloněný, hlas mu zní dutě, zpod kabátu mu vykukuje úzký zadek. Špičkou boty oťukávám velké trojúhelníkové květináče, jsou odlité z betonu a stojí tu snad odjakživa. Abych zahnala vlastní rozpaky, že nemůžu odtrhnout pohled od zadní kapsy jeho kalhot, snažím se vzpomenout, jestli v květináčích někdy byly kytky a ne pouze vyschlá hlína. „Předečtu o čem film je,“ Odkašle si a umělým recenzním hlasem pronáší: „Mrazivý příběh o pravdě a odpuštění, o tom, jak se jedna generace vypořádává se zločiny té předešlé. To by mohlo být dobré, co ty na to?“ - „To zní dobře,“ kopíruji jeho oblíbenou průpovídku, totiž vždycky když řekne: „to zní dobře,“ vím, že je něčím nadšený. „A v kolik začínají promítat? V kině jsem byla naposledy se školou,“ v deníčku ukrytého kdesi pod šedí kůry mozkové se otočí stránka se vzpomínkou „A kdysi mě sem vzal táta. Dole v restauraci mi koupil popcorn. Zrovna měl období s dobrou náladou. Vůbec netuším, na čem jsme to vlastně byli,“ -  „Kruci! Mají tu starý plakát! Na březen a …,“ Mat neslyšel, co říkám. „ten film hráli prvního března. Škoda, ale určitě půjde stáhnou na netu. No a zítra dávají,“ obešel tabuli z druhé strany, kde tušil nově vylepený program. Najednou mě dostihla obava, že kdybych zítra do kina šla, uvidí mě někdo, kdo donese otci, že nejsem v práci. Starost, která bořila mou ideu volnosti. „Nechci jít do kina!“ zastavím ho. „Co kdybych přišla k tobě domů, a mrkneme na toho Předčítače u tebe,“

Nevím proč, zadíval se mi do očí provinilým pohledem. Divoce zamrkal a chtěl shodit víčka směrem k hlíně v zemi, snad rozpaky nad představou, že spolu budeme sami, nikým nerušeni. Anebo nad tím vůbec nepřemýšlel a ta představa patřila mně, (představa, to čidlo nad žárovkou, zareaguje na pohyb, dá impuls a žárovka osvítí místnost, ustrnu, ani se nehnu, místnost je zcela prázdná, jen podlaha z prken jaké máme doma v kuchyni, šero se opět probouzí - tichá šeď vrhnutá do své podstaty promícháním bílé a černé, vlákno ve skleněné baňce pohasíná, viníkem je pohybový senzor čidla, vlastně za tmu, za chladnoucí kouli u stropu, za nečinnost čidla, mohu já nečinností svou, pohnu rukou, budiž světlo, pokoj se znovu objevuje, již není prázdný, země pod nohami zcela chybí, ihned po ní zatoužím, jsou tu jen stěny, trčící od nedohledna vespod až nahoru kdesi k nebi, u zdi je postel z borového dřeva a peřiny pod kterými kdosi leží, opět se šero propadá do tmy, bojím se pohnout, nakonec se přesvědčím a hýbnu prsty, žár oživuje svět, nová místnost má okno, vlastně, dá se pouze tušit, protože je překryto závěsem, těžkým a unaveným, věkem přirostlým k zemi, plížím se opatrně posteli, zastavím se a vnímám dvojí dech, - za sklem u stropu neřízený reaktor, řízen čidlem a čidlo mnou, opět pohasne, …ani se nehnu) představa je vše (v místnosti) a vše je vždy navždy jiné.

„Když se na mě takhle mlčky díváš Maty, máš oči jak ta srna co ji na podzim srazilo auto. Vyprávěla jsem ti už o ní?“ - „No, říkala jsi, že mi o tom jednou povíš,“ říká nepřítomně. - „Na cos myslel, Mate,“ - „Jako teď na co jsem myslel?“ - „Ve chvíli kdy ses na mě dlouze, bez mrknutí oka díval jak ta srna,“ - „Nevím, jak se dívala ta srna,“ - „Já ti o ní povím, ale nejdřív chci od tebe slyšet, na cos myslel,“ - „Napadlo mě, když ke mně přijdeš, že si budu muset uklidit,“ -  „Mate!“ seknu do větru jeho jméno, protože na něm už poznám, kdy kličkuje. Opět se podívá oním laním pohledem, vnímám, jak mu slova předem vysušují rty; špičkou jazyka si po nich přejede a rychle, aby rozpaky nebyly ještě horší, říká: „Napadlo mě, že budeme u nás doma sami, nic víc,“ - „Zajímavé. Mě to taky napadlo,“ řeknu rychle, abych zabránila ospravedlňování nevinných slov, které do viny uvrhají až slova další. Chvíli se mlčky díváme každý jinam. Mezi budovou kina a protilehlé lékárny směrem k mostu prošla pomalou chůzí dvojice policistů. Zimou přešlapující milence u osvětlených vitrín pozorovali jen krátce.  „Tu srnu srazilo auto. Byla vážně poraněna. Zadní nohy přeražené na několika místech a nejspíš spoustu vnitřních zranění, umírala. Hanka ji donesla do stodoly, položila na rozšlapanou kartónovou krabici, přikryla starým vlňákem a doběhla za mnou, abych ukončila její trápení. Sama by to nedokázala,“ -  „Proč za tebou?“ využil nechápavě Mat nádechu vzpomínek. - „Bydlíme nejblíže. Donedávna měla souseda jenom přes plot. Pana Vaška. Byl to moc hodný pán. Ohromně pracovitý. Pracoval od rána do večera a přitom se pořád usmíval. Ale předloni zemřel. Tak šla Hanka za mnou, i když to bylo navečer a přes kopec. Ví totiž, že jsem navyklá zabíjet králíky a drůbež. Ta srna byla, ale úplně něco jiného. V kuchyni jsem vzala nejdelší nůž, jaký jsme měli a rychle jej na ocílce přebrousila. Chššs, chššs tak zní ostří tažené po brousku ocílky. Vešla jsem do stodoly. Hanka zůstala před vraty, protože nemůže vidět krev. Srna se na mě dívala velkýma hnědýma očima. Zářila z nich plachost společně s nějakou zvláštní až nadpozemsky krásnou důvěrou. V tu chvíli se mi zvuk broušení, to protivné ostré chššs, vrátilo do uší, možná ti to bude divné, ale náhle jakoby vedle mě stála Smrtka a brousila kosu; koutkem jsem ji viděla, ale neotočila se po ní, zajímala mě jenom srna, aby její odchod byl mírný, přišla jsem blíž a tiše si přiklekla, vůbec neměla strach, jen se dívala a sotva znatelně dýchala. Povídám ji uklidňujícím hlasem, že zase bude dobře, že ji vrátím k tatínkovi a mamince. Vypadá jakoby rozuměla. Potom ji přizvednu hlavu a rychlým tahem prořezávám hrdlo, hluboko, až pod čepelí nože cítím krční obratle, celá sebou začala škubat, kopla mě, otvírala pusu, chtěla bolestí mečet, ale měla přeříznuté to hrdlo, tak plakala jen němě, objala jsem ji a do uší ji něco šeptala, vůbec netuším co, ihned se a zklidnila a z každým zachvěním srdce byla dál a dál…,“ - „To je fakt síla,“ řekne Matěj, tváří se vyjeveně a poprvé co ho znám se na mě dívá s nedůvěrou. - „Pak se mi o ní několikrát zdálo. Visela na trámu za zadní nohy. Celá stažená z kůže, kromě hlavy. Snažila se mi cosi říct, otvírala pusu, ale nebylo nic slyšet, protože měla podřezaný krk. Až za nějakou dobu mě napadla možnost, že jsme se ji mohly pokusit léčit. A to mi na celém připadne nejděsivější. Proč mě to nenapadlo hned? Jak bez mozku jsem vstala a udělala, co Hanka chtěla, aniž by mě napadlo, že může být i jiná možnost. Přišla pro mě a sebevědomým hlasem, kterému nejde odporovat, přikázala, ať vezmu nůž a zabiju! Vím, že je praktik a o léčbě zvířete v tu chvíli ani nezapřemýšlela. Ale proč jsem já nehledala jiné možnosti? Podřídila jsem se věku a zkušenostem? Věřila jsem její vůdčí osobě? Měla jsem za to, že má všechno možnosti pořádně rozmyšlené a na základě toho vybrala správné řešení? Nenapadlo mě, že byla v šoku; a já tomu změněnému stavu mysli podlehla. Cizímu stavu mysli, rozumíš. …Následně jsem objevila krásu poznání, že svět se nerozděluje na silné a slabé, chytré a hloupé, ale na zmatené a ještě zmatenější. Chápeš? Zmatenci cíleně matou ty, kteří se nechávají mást, a protože sami nejsou schopni pochopit, proč se někdo nechává mást, jsou tím sami mateni a možná víc nežli ti, které matou,“

Přistihla jsem se, že do vyschlé hlíny květináče kreslím stromy, plot, vrátka. Je to malý hřbitov bez náhrobků. Netuším co kresba znamená. Bleskne mi vysvětlení, že se jedná o místo odpočinku pro zvířátka. A koneckonců proč by nemohla mít zvířata svoje kříže, náhrobky se jmény? Chci se zeptat co si o tom myslí. Dívá se do hlíny na mou kresbu smutně. Něčím jsem se jej dotkla. Nemůže vědět, že se jedná o hřbitov – přemýšlím - prstem doprostřed rychle načrtnu dům, je uzavřený zdí a vypadá jak vězení. Zase ho smažu. Jak jsem pitomá! Rázem si uvědomím, že jsem ho přinutila říct na co myslí. – „Budeme sami u mě doma!“ – To pověděl! To jsem ho přinutila říct! Stejně jak Hanka donutila mě zabít srnu, já donutila udělat Matěje, co nechtěl!

A pak náhle, namísto výčitek, že jsem na něj naléhala, zatoužím zvráceně vědět, které své představy neprozradil. Horoucí zvědavost mi na rukou vyžďobává husí kůži, jazyk prahne, ze spánků vyraší rozžhavený proud lávy, stéká tvářemi přes krk, sevře prsa a vpadne do žaludku jak hrnek horké čokolády; představuji si jeho představy, jak mě vidí a co zažívá, jak stojím u něj v pokoji, on naproti mně, přes žaluzie dovnitř dopadá stydlivé světlo, do záře pruhů jsem pouze oděná, vzduch se vlní, představuji si, jak karamelkovým pohledem líbá moji kůži, prsty schovává do vlasů, cítím doteky vzadu na krku, jen letmo, češe mě a mluví ve verších, hloupoučce sladkých.

 Zamžikám očima. Do hlíny, místo domu, jsem nakreslila prázdný náhrobek. – „Promiň, neměla jsem se ptát!“ – „Na co ses neměla ptát?“ – „Ale na nic. Na chvíli jsem se zasnila“ – „Jsi jak dítě! Tak mi to řekni! Před chvílí jsem ti taky řekl…,“ zmlkne, pochopí.

Rychle zastýlám rozpaky náhodnými verši: Než celé věky vytesaná v kameni, stačí mi jeden den co promění, jeviště z hledištěm do stejné roviny, vnímat se a být se všemi bez viny, vymazat ze slovníku význam odpuštění, netušit proč se trýznit v oproštění, chci prostě žít, prý nic to není, když se to umí, když víš jak,