„Zase pondělí,“ vzdychla si Nela, když v osm hodin ráno dorazila do práce a zapnula výpočetní techniku. V kanceláři bylo ještě prázdno, jen několik ranních ptáčat bušilo do klávesnic. Nela si vytáhla ze skříňky za sebou pytlík s instantní ovesnou kaší a čaj a vydala se do kuchyňky. Cestou přemítala, co dneska všechno musí udělat a čím z té hromady začne.

Časomíra na zdi odměřila další hodinu a ručičky se ustálily ve vzájemně pravoúhlé kostalaci ukazujíce na devítku a dvanáctku. Kancelář se pomalu zaplňovala, když tu se najednou rozlétly dveře a do nich se vřítila Dana. Bez jediného slova se přiřítila k Nele, chytla ji za ruku a násilím vlekla do kuchyňky.

„Au, to bolí,“ sykla Nela.

„Něco ti musím říct,“ zašeptala Dana a spěchala, aby už obě seděly proti sobě u kulatého stolečku a mohla vyprávět.

„No podle toho začátku si musela v tramvaji potkat minimálně prezidenta nebo papeže,“ zasmála se Nela. Dana zavrtěla hlavou.

„Tak to zas ne, ale stejně se mi stala hrozně zvláštní příhoda. Sedím v jedničce a jedu do práce. A listuju si katalogem od Čedoku, protože chceme v létě s Ríšou jet někam na dovolenou. Najednou si za mě sednul nějakej chlap a začal mi šeptat do ucha.“ Nela se zájmem zvedla obočí. Tak tohle vypadalo zajímavě – o harašení v tramvaji opravdu ještě neslyšela. Dana ale pokračovala ve vyprávění.

„Nebylo to ale nic oplzlýho. Všiml si toho katalogu a mluvil na mě jako nějaký hypnotizér. Chtěla jsem se otočit, ale nedovolil mi to. Měl takový příjemný sametový hlas. ‚Zavři oči a nemysli na žádné starosti. To drncání, co cítíš, není tramvaj. To je letadlo, které se právě rozjíždí po ranveji. Teď začíná zrychlovat – motory temně hučí a neznámá síla tě tlačí do sedačky. A už jsme ve vzduchu. Když se podíváš z okénka, uvidíš pod sebou moře. Modré, průzračné, vlnící se v ranním slunci. Pilot už ale hlásí, že budeme přistávat. Jedno dvě drncnutí a jsme zpátky na zemi. Vystupuješ z letadla a dýchne na tebe horký vzduch, až se ti orosí čelo. Příjemně klimatizovaný autobus do hotelu na tebe už čeká, jen naložit kufry a vyrazit. Netrvá to dlouho a už ležíš na pláži pod zelenobíle pruhovaným slunečníkem, moře krásně šumí a rackové se hádají na bezmračném nebi. Chceš se jít vykoupat? Tak vstávej a utíkej. Voda odstřikuje od tvých nohou, jak se noříš stále víc a víc do vln. Cítíš tu nezaměnitelnou vůni moře. A pár kapek ti odlétlo až na obličej a na rty. Slízneš je a vychutnáváš si tu slanou chuť. Pak si leháš na vlny a necháváš se houpat.‘“ Dana se na chvíli odmlčela. Nela jí visela na rtech.

„A co bylo dál?“ vyhrkla. Dana se smutně pousmála.

„‚Petřiny - konečná zastávka. Prosíme, vystupte,‘“ odvětila. „Drsnej návrat do reality. Když jsem se otočila, nikdo za mnou nebyl. Asi rychle vystoupil, abych ho neviděla. Ale bylo to krásný. Opravdu jsem cítila, jak mi na hruď tlačí zrychlování letadla. Když jsem si pak otřela čelo, měla jsem ho zpocený a přitom dneska žádný velký vedro není. Ještě několik dlouhých minut jsem v nose cítila tu slanou vůni moře, než to přebil smrad z aut. Prostě nádhera.“ Dana si vychutnávala se zasněným pohledem svůj ranní zážitek a Nela jí trochu záviděla. Jak to, že jí se nikdy nic takového nepoštěstí?

Od toho dne stála Nela v tramvaji vždycky úplně vzadu a ostřížím zrakem sledovala, jestli se podobná příhoda nebude opakovat. Také chtěla zažít něco tak úchvatného, ale po neznámém průvodci do snových krajů jako by se slehla zem. Když už zahlédla muže, jak šeptá něco do ouška dívky před sebou, a chystala se ho chytit za ruku a požádat ho o virtuální výlet, zvedli se oba cestující a společně ruku v ruce vystoupili. Uplynulo dost času a Nela už ztrácela naději, že se jí dotyčného podaří najít. Nakonec se však dočkala.

Obvyklý den, obvyklá tramvaj číslo 1 a zastávka Palmovka. Nela zaujala své obvyklé pozorovací stanoviště. Otevřela knížku a jen čas od času prolétla zrakem tramvaj, jestli se neděje něco neobvyklého. Na Vltavské obvykle nastupuje poměrně dost lidí a místa k sezení v tramvaji se téměř zaplnila. Nela si všimla i drobné dívky s melírem, která se hned po usazení začetla do tlusté knihy. Za ní sedící muž se k ní však najednou naklonil a dívka sebou trhla. Chtěla se otočit, ale muž ji zastavil.

„To musí být on,“ pomyslela si Nela, a přestože pořád držela v ruce otevřenou knihu, nespouštěla z páru před sebou oči. Dívka složila knihu do klína a seděla zcela bez hnutí, zatímco muž za ní byl stále nakloněn kupředu. U vojenské nemocnice se tramvaj vyprázdnila, tato dvojice však jakoby vůbec nevnímala svět kolem sebe.

„Obchodní dům Petřiny,“ oznámil ženský hlas z reproduktorů. „Příští zastávka – Petřiny.“ Kromě jedné stařenky, která pravděpodobně přejela svou zastávku, už byli v tramvaji sami. Dívka i muž seděli stále bez hnutí, i když se konečná stanice přibližovala rychlostí přibližně čtyřicet kilometrů v hodině. Tramvaj zvolna vjela do zastávky a s mírným trhnutím zastavila. Muž vyskočil a rychle stiskl tlačítko dveří.

„Petřiny – konečná zastávka. Prosíme, vystupte,“ vykázal nekompromisní ženský hlas všechny cestující z městského dopravního prostředku. Muž se prosmykl polootevřenými dveřmi a ostrým krokem se vzdaloval od zastávky. Dívka se s překvapeným výrazem rozhlížela, kde se to ocitla a řidič jí vysvětloval, že jestli přejela svou zastávku, tak za chvíli jede tramvaj zpátky. Nela rychle vyskočila z tramvaje také a snažila se držet s mužem krok, ale chvílemi musela popobíhat. Až za rohem muž zvolnil a vydechl si. Strčil si ruce do kapes a možná si dokonce pískal nějakou melodii.

„Proč to dělá?“ ptala se v duchu Nela, rozhodla se však, že tuto řečnickou otázku bez odpovědi neponechá. Naposledy popoběhla a chytila muže za loket. Trhnul sebou, uskočil stranou a s obavami v očích se na Nelu zadíval.

„Co si přejete?“ zeptal se jí měkkým sametovým hlasem. „Mohu vám nějak pomoci?“ Nela přikývla.

„Já bych taky chtěla nějakej sen,“ pronesla prosebně. „Prosím.“ Muž stál chvíli bez hnutí. Ve tváři mu bylo vidět, že v jeho nitru zuří zběsilý boj. Byl prozrazen, ale odhalila ho křehká dívenka s nakrátko střiženými vlasy a modrýma očima. Ty oči se teď na něj prosebně dívaly a říkaly si o sen. Ale jaký sen mohl této krásce nabídnout? V tramvajích snadno poznal podle otevřených knih, časopisů nebo prospektů, na co se zaměřit. Ale co odpovědět na takovou přímou výzvu?

„Pojď,“ vzal Nelu jemně za ruku a odvedl ji do nedalekého parčíku. Sedli si na lavičku a on se jí zadíval do očí. Byla to pro něj úplně nová zkušenost. Nikdy neseděl tak blízko u ženy, která k němu nebyla zády. On vlastně nevěděl, jaké oči měly ty dívky, které svým hlasem odnášel tisíce kilometrů daleko. Teď před sebou měl dvě studánky, které čekaly na svou dávku snění.

„Zavři oči,“ řekl tiše a ona ochotně poslechla. „Ležíš na louce a jemný vánek čechrá trávu i květiny kolem tebe. Cítíš jeho chladivý dotek na tváři a ten pocit je velmi příjemný. Sluníčko hřeje a je teplé letní odpoledne. O tvář se ti otřel motýl a zanechal na ní trochu prášku ze svých křídel. Najednou slyšíš něčí volání. Dětské volání. Sedáš si a rozhlížíš se, odkud ty hlasy přicházejí. V dálce vidíš tři postavičky, jak běží k tobě a mávají rukama nad hlavou. Vypadá to jako dvě děti a jeden muž. Ano – jsou to tvoje děti a tvůj muž. Taky jim zamáváš a oni ve svém běhu ještě zrychlí. První běží hoch. Minulý týden mu bylo pět a umí už běhat pěkně rychle. Jen čas od času se otočí, jestli ho ostatní nedobíhají, ale má docela slušný náskok. Za ním uhání tříletá holčička, kterou čas od času poponese vysoký muž. Přece jenom nemůže nechat staršího bráchu vyhrát s tak velkým náskokem. Ještě pár skoků a jsou u tebe. Klučina se na tebe vrhá a s hlasitým smíchem se spolu válíte v trávě. O pár vteřin později na tebe s výsknutím dopadne další tělo a už jste tříčlenná hromada. Poslední běžec tu hromadu pozoruje zpovzdálí a na tváři mu hraje úsměv. Najednou přiskočí a válí se spolu s vámi. Pak unaveni ležíte všichni společně a pozorujete mraky nad hlavou. Snažíte se uhodnout, co který představuje a vesele se hádáte. Manžel tě chytá za ruku a ty ji s úsměvem stiskneš, protože jsi šťastná!“ Muž se na chvíli odmlčel a tiše sledoval Nelin obličej. Měla stále zavřené oči a mírný úsměv signalizoval, že se jeho terapie daří.

„To byl krásný sen,“ zašeptala Nela s povzdechem. „Vůbec se mi nechce zpátky,“ dodala ještě a pomalu otevřela oči. Muž ji zkoumavě pozoroval a ona zase jeho. Seděli dlouho bez hnutí, než se odhodlal a pohladil ji po tváři.

„Měl bych tady ještě jeden sen,“ řekl nesměle, sklonil se k ní ještě blíž a políbil ji.