|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Konrád Schwarz se narodil do řeznické rodiny a od útlého věku pomáhal svému otci zabíjet a porcovat zvířata. Jako malý chlapec začínal s králíky, selaty a drobnou lesní zvěří a jeho otec, velký a tlustý muž s lahví pálenky v ruce, ho vždy seřezal, když něco odvedl špatně.
Konrád se řeznické řemeslo učil rychle, ale ve škole v ničem obzvlášť nevynikal, snad jen v hodinách přírodovědy, kdy znal anatomii zvířat do posledního svalu a kůstky. Omráčit králíka, podříznout, nechat vykrvácet, pověsit za zadní nohy, stáhnout z kůže, vyvrhnout vnitřnosti a nakonec useknout hlavu. Dělal svoji práci téměř mechanicky a za dozoru svého stále opilejšího otce, který ho bil nejméně dvakrát denně s pravidelností zvoníka v kostele, byl v řeznickém řemesle zručnější než kdokoliv jiný v širém okolí.
Když bylo Konrádovi dvanáct let, přišel z vesnické školy jeho třídní učitel k jeho otci a referoval mu, že Konrád je duševně slabý a výrazně zaostává za ostatními dětmi a doporučil mu, aby ho přihlásil do některé z pomocných škol, kde by jeho syn byl šťastnější. Sotva třídní učitel odešel, následoval krutý výprask.
„Zabil jsi matku při porodu a ještě děláš ostudu!“ křičel starý Schwarz na malého Konráda a tloukl ho hlava nehlava koženým řemen.
Když bylo po všem a opilec upadl z vyčerpání do postele a usnul. Malý Konrád běžel za stodolu a vzal si sebou svého oblíbeného králíčka. Uchýlil se do velkého dubu a tam brečel a hladil králíčka. Když prolil veškeré slzy, naposledy pohladil jemnou srst, podíval se do kulatých očiček zvířete a poté mu zakroutil krkem. Tichounce to křuplo a Konrádovi se ulevilo. Rozlil se po celém jeho těle euforický pocit blaženosti a veškerá bolest ho přešla.
Roky ubíhaly a Konrád vyrostl z malého a hubeného chlapce do statného mladíka. Jeho otec stále více propadal alkoholismu a s tím přicházelo i stále krutější bití. Jednoho dne starý Schwarz dorazil z vesnické krčmy namol, ale byl stále dost při smyslech, aby potrestal špatně odvedenou práci svého syna. Opilý otec sebral kožený řemen, již opotřebovaný za dlouhé roky výprasků, a vrhl se na syna.
Konrád, nyní mladý muž, již nemohl unést neustálé týrání a toho dne se poprvé vzepřel. Vytrhl kožený řemen z rukou opilce a nařezal otci. Vší silou ho tloukl a užíval si to, jako by to byla ta nejlepší pouťová atrakce, jako by to bylo kroucení krkem malým králíčkům, když byl chlapec. Nakonec Konrád odhodil řemen do kouta, plivnul na seřezaného opilce, který snad kdysi byl jeho otec, a opustil dům i řeznictví. Sbalil se a odjel z malé bavorské vesnice na sever do Berlína.
Co však osud nechtěl, začala první světová válka a on narukoval na západní frontu. Jako infanterista prošel těmi nejhoršími masakry války a brzy se vypracoval až na velitele čety.
„Muže takových kvalit bychom potřebovali do každé divize aspoň sto,“ pronesl o něm jeho velící důstojník, neboť Konrád, nyní četař Konrád Schwarz, byl v jedné věci naprosto nedostižný: nebál se krve, raněných, bolesti, utrpení a s podivnou láskou ke všudypřítomné smrti se vrhal proti francouzským kulometům. Samozřejmě se nedá opomenout to nejdůležitější ve válce: sám rád zabíjel a způsoboval bolest nepřátelům.
V nejhorším masakru války, v bitvě u Verdunu, Konrád s decimovaným zbytkem své čety uvízl v jednom z bunkrů a tam poprvé poznal svého přítele Alfréda. Uběhlo nejdříve několik dní, poté týdnů a nakonec tomu byl jeden celý měsíc. Vodu zbylí vojáci odchytávali z dešťových kapek, ale jídlo se ničím jiným nahradit nedalo. Vládl hlad, bolesti břicha a zápach hnijících mrtvol.
Jedné noci drcl Alfréd do spícího Konráda a nabídl mu s bajonetem v ruce, že podřežou zbylé dva spolubojovníky a sní je. Konrád sebou nejdříve ošíval, nechtěl, ale Alfréd, chytřejší a lepší manipulátor, nakonec Konráda zviklal. Řeznický synek s umem mistra podřezal od ucha k uchu dva spolubojovníky, kteří tvořili jeho zbylou četu a vykrojil sobě a svému příteli kousek masa ze stehna mrtvého. Oba ho zhltli a dali si další.
Z toho bunkru se Konrád a Alfréd dostali zdraví a živý. Na velitelství jim bylo uděleno vyznamenání za chrabrost a zbytek války oba dva zůstali v zázemí.
Po prohrané válce se Německo zmítalo v chaosu a zmatku. Oba dva veteráni odjeli do Berlína a tam si pronajali malý byt. Pro řeznického synka nebylo zbytí a tak začal krást a loupit. Většinou to dopadlo tak, že Alfréd navedl Konráda a ten zločin udělal. Brzy na něj však policie přišla a nabídla mu dvě věci: buď půjde do vězení a nebo jim bude donášet na ostatní gangstery z berlínského podsvětí. Konrád kývl a stal se z něj ze dne na den placený informátor.
V roli informátora se Konrád našel. Připadal si jako policista a celé to divadlo, které hrál až příliš dobře, mu připadalo velmi romantické. Mezi opravdovými policisty si vysloužil přezdívku „Detektiv“ a za svojí službu si získal v nejvyšších patrech berlínské policie své ochránce. Což mu dávalo široký prostor.
Z Alfréda se mezitím stal závislý na opiu a peníze, které dostával Konrád za své „věrné“ služby u policie, již nestačily a tak navedl hloupějšího řeznického synka, aby šel nějak obstarat peníze.
Konrád se rád potuloval po berlínském nádraží a pozoroval funící lokomotivy a zástupy lidí. Také si všiml, že se po nádraží potuluje velké množství chlapců, dvanáct, třináct, čtrnáct let, kteří nikomu nechybí. V tu chvíli ho to napadlo. Jako kdyby mu to našeptal hlas z vyšších sfér.
Seznámil se s jedním z chlapců v otrhaných šatech a nabídl mu přístřeší v jeho skromném bytě a trochu jídla. Chlapec, sotva třináct let, kývl na nabídku statného muže, který svým přívětivým úsměvem vypadal jako hodný strýček.
Když Konrád došel do bytu s chlapcem, ukolébal svého mladého hosta teplým jídlem a hrnkem mléka. Chlapec s blonďatými vlásky se pustil do vařených brambor a Konrád si mezitím v kuchyňce přichystal svůj úbor: starou řeznickou zástěru, kterou mu dal z legrace k narozeninám Alfréd. Nabrousil si velký nůž, sekáček na maso a paličku. Když chlapec měl již skoro celý talíř spořádaný, přišla Konrádova chvíle.
Omráčil chlapce úderem do hlavy, sundal z něj oblečení a složil jej bokem pro Alfréda. Poté ho podřízl jako ty králíky u otce v řeznictví. Nakonec mrtvého chlapce vytáhnul na půdu a tam ho rozsekal na části. Když byl hotov, měl patnáct kilo vepřového masa na prodej. Ostatní části jako ruky, nohy, hlava a vnitřní orgány naházel do pytle, zatěžkal ho kamením a večer ho šel vyhodit do řeky Sprévy.
Druhý den si přivstal, naložil maso na káru a vyjel na tržnici s cedulí, kterou mu udělal Alfréd: Levné vepřové maso. A hladoví a inflací zbídačelí lidé si od něj kupovali maso ve velkém. Ještě před dopolednem měl vyprodáno.
Z počátku Konrád unesl dva nebo tři chlapce měsíčně, ale se stupňující závislostí jeho jediného přítele Alfréda rostl i nedostatek peněz. Měsíc od měsíce chlapců přibývalo a jejich šaty se hromadily v malém bytě. Po dvou letech bylo zabitých už tolik, že ani Konrád, ani Alfréd, již nevěděli jejich počet. Konrád si k prodeji masa ještě přidal prodej obnošeného šatstva.
Mezi Konrádem a Alfrédem se vyvinul milenecký vztah. Alfréd ho ovládal jako loutkař ovládá své loutky a většinu peněz z masa a šatů si brával na nákup opia, kterého potřeboval stále více a více.
Po městě se začala šířit tichá panika a někteří z nájemníků s podivem poukazovali, že k nim do bytu chodí velké množství chlapců, ale nikdo ještě neviděl nikoho vycházet ven. Ozývali se hlasy, že je to velmi podezřelé, ale nad Konrádem visela ochranná ruka policie. Byl dobrý informátor a za to ho nechala policie na pokoji.
Takhle to šlo celý rok, až jednoho dne u dveří bytu rázným zabušením zaklepala policie se soudním nařízením domovní prohlídky. Spolu s policisty stál na chodbě i domovník a celý strachy se potil. Měl z obou mužů nesnesitelný strach.
Konrád otevřel a nechal policii udělat domovní prohlídku. Policisté prohledávali byt a nalezli jeho zakrvácenou zástěru, řeznický nůž, sekáček na maso a paličku. Konrád se celou dobu usmíval, ale uvnitř se klepal strachy, protože nestihl ještě vyhodit všechno. Za kamny měl zabalenou hlavu v novinách.
Když policie prohledala byt, po malých schůdkách vylezla na půdu. Tam byl zavěšený velký řeznický hák na prasata a v hrnci plavalo maso. Domovník, malý mužík s šedivými vlasy, byl celý bez sebe.
„Je to lidské maso! Je to lidské maso!“ opakoval hloupě domovník a držel se dál od černého hrnce naplněného až po okraj masem.
Konrád se jenom usmíval, vytáhl kus masa a ukázal ho policistům. Ti ho chvíli zkoumali, ale nakonec s úsměvem na rtu konstatovali, že je to maso vepřové.
„A co to oblečení?“ namítl zoufalý domovník.
Konrád jenom pokrčil rameny: „Musím se něčím živit a tak prodávám obnošené hadry.“
Policisté udělili Konrádovi směšnou pokutu, že neohlásil na úřadě svůj přivýdělek a odešli.
Dalšího půl roku měli Konrád a Alfréd, nyní milenci, pokoj od úřadů. Ale obchod s masem již tolik nevynášel, chlapci na nádraží již nebyli tolik ochotní chodit s hodným strýčkem a po celém městě vládla panika.
Jednoho dne se Konrád opět potuloval po nádraží a vyhlídl si chlapce. Byl jako stovky jiných před tím: osamělý, hladový a nebezpečně důvěřivý. Odešli spolu do bytu a Konrád přichystal vařené brambory a hrnek mléka. Když chlapec skoro vše snědl, Konrád ho udeřil klasicky zezadu paličkou do hlavy. Chlapec vykřikl bolestí a vyběhl na chodbu činžáku. Tam našel starý domovník jak chlapce, tak i Konráda v řeznické zástěře s nabroušeným nožem.
Lidé v domě přivolali okamžitě policii a ta zatkla Konráda. Byl obžalován ze třiceti vražd chlapců, ale tomu se Konrád pouze šklebil, neboť to číslo bylo velmi podhodnoceno.
Konal se soud a řeznický synek seděl na lavici obžalovaných se svým přítelem a milencem Alfrédem. Když se soudce zeptal Konráda, jak své činy provedl, Konrád začal popisovat vše do posledního detailu. Nevyhýbal se ani řeznickému pojmenování jednotlivých částí těl.
„Řekněte mi jednu věc, ochutnal jste z lidského masa?“ zeptal se soudce.
„Ochutnal, ale jenom tehdy, když se mi chlapec líbil a byl čistý,“ odpověděl Konrád bez jediného zaváhání v hlase.
Po chvíli váhání, snad v dobré víře, dodal: „Hlavně jsem maso prodával hladovějícím. Možná jsem více životů zachránil než zničil.“
V soudní síni se rozjela bouřlivá debata. Matka jednoho z chlapců omdlela a Konrád požádal soud o cigaretu. Bylo mu vyhověno. Alfréd celou dobu mlčel a neřekl jediné slovo.
Nakonec byl Konrád Schwarz odsouzen k trestu smrti na gilotině a jeho přítel Alfréd k šesti měsícům podmínky.
„Myslíte, že až se oddělí má hlava od těla, uslyším ještě na chvíli téct krev po podlaze?“ zeptal se Konrád na popravišti kata.
|
|
|
