KLATOVSKÁ DEPKA
Jdu odnikud nikam,
jak unavený pošťák
co je první den doma,
obdařen nedoručenkami a pár hodin také důchodem…
Nebo odněkud někam, nikde toho není moc,
jen na několika místech o něco víc,
než jinde a je zajímavé, že když vůbec,
tak hodně blízko u sebe a pak, pak zase nic…
Už nešedne den a ještě nespí noc,
jsem v kotlině, kousek od Prahy
obklopen rumunskými zedníky
a výčepem, jsem v hlaholu a nezapojen nezapadám,
jak reemigrant s prošlou permicí od bran Šumavy,
nešumím, jsem sám u stolu plném
boulí a oděrek od únavy.
Nedělní dubnový klatovský podvečer je smutný,
mezi Černou a Bílou věží nelze očekávat jásot
a třeba světlou barvu, smráká se a prší,
jsem dočasně uschováván jako tácek pod pivem,
v hostinci U Radů vidím skrze okno
hernu Casablue v ulici Čs. legionářů
a úkosem, trochu vpravo, lékárnu s hodinami
a s nemocně zelenkavým nápisem „Acylpirin“.
Čert vem Magistra, nemocné holuby i tenhle den!
Ploužím se na hotel a za hodinu předstírám, že spím.
|