|
trs sněženek
prorostlých loňským listím
někdo odcizil
jen tak
zbytečná
obřízka malého kluka
jako důkaz, že není snadné
být dobrou matkou
traumatické vzpomínky
bratra na otce
který nežije
duch svatý v muži
na konci hor
řek a cest
zástupy vykladaček a vědem
z nesmyslnými výroky
unikání teďka pro zítřek
a měděná střecha, měděná střecha, měděná střecha kostela...co není můj přístav, když se vracím domů!
pozbývá smysl, pozbývá smysl, pozbývá smysl...jako ponaučení z utrpení, které nechám na sebe působit.
v samoobsažných hnilobných procesech
odrůstám svým chybám
klidná
o trochu víc lehčí
pro pitnou vodu ke mě přijdeš se svou žízní
odejdeš uspokojen klamným jevem
že jsem
jako vypůjčený dar, který se nevrací...jen vzpomínej!
| 
