Za okny poletují bílí vyděšení motýli, narážejí do všeho, jen ne do sebe. K sobě se pak jen přitulí a zoufale čekají, co bude dál. Jako přátelé, kteří se ocitnou ve stejné situaci, v příběhu, který ještě nedopsali. Nejde číst odzadu, jak to dělávám s časopisy, nejde pustit znovu jako film. Padají dolů i nahoru, do všech stran, letí jich mraky.  Mračna bílých motýlů zoufalých jako bývají malé nazelenalé jepice letí ledovým prostorem neseni spíš jinou, než vlastní vůlí. Neseni bouří do klidu, strháváni větrem k zemi jako život ke smrti. Uléhají jeden na druhého, až vytvoří zářivou bílou peřinu z jemných křidélek posetých bílým práškem. Leží pak nehnutě, ti naspod zavalení svými přáteli, ti nahoře doufající v totéž. Jen se na ně dívám a pálí mě z toho nejen oči, ale i krev se přehřívá, až cítím jak se valí korytem mého těla - žbluňk, žbluňk, pořád dokola. Kolotoč po třech minutách vypnou a my si tolik přejeme tenhle nikdy nezastavit a tamten o chvíli dřív. Otvírám okno. Několik z nich bylo vmeteno do mé náruče, usedají na vystouplé nitky mého pleteného svetru, do vlasů, na řasy a bohužel i na tvář a na rty. Chvíli zašimrají, pak zastudí a rozplynou se nad přívalem horké krve. Pokud to byl boj, pak nevyhráli. Jestli to byla sebevražda, tak byla zdařilá a jestli to byla náhoda, proč nedostali druhou šanci ? Neletěli, byli neseni.Nepadali, byli strháváni. Neusedli na mě, jen na mě narazili. Náhoda střídala náhodu bez vůle, bez vlastního přičinění. Neletím, jsem nesena. Zavírám okno, horkou dlaní smetu zbytek vloček do vyhřátého pokoje, usedám na židli a zakazuji si cokoli otvírat a ovlivňovat něčí osudy v naději, že nikdo zase na oplátku neotevře okno, za kterým poletuji já.