počáteční slova jsi vypustila jako bubliny do bahna stoupají pomalu velmi pomalu stoupají ementálem nočního pajzlu až ke stropu příští slova mají zase čepelky a dělají průseky v realitě zhmotňují přítomnost mojí a tvojí jako by říkaly jste tady jste teď u stolu s politým ubrusem pod ventilací odkud se linou staleté horké mastnoty no a ty lámeš vzduch rukama jak by ses zakusovala dlaní do nesmírného kopce rachotí přebíraná slova o sebe se třou a vydávají zvuky ty jim dáváš zvuky nutíš je poletovat a snášet žonglování dávíš ty verše jsi Sybila bez masky prší ty šutráky jsem zasypaný a diriguju a neustáváš a každým dalším zvukem oblečeným do slov prázdní se tvé tělo až to vypadá že pohazuješ kapesním vesmírem až se vzneseš až víříš v zahuleném lokálu pohyblivá uprostřed pohybu odlétáš a opadávají ti pera plná inkoustu až jsi docela nahá pak víc nahá a nakonec už jako bys nebyla - vyprázdněná zevnitř i zvenku stala ses součástí zvuků a kolotání a rozdělila ses do skulin mezi slovy a v okamžiku nasaje všechno ventilace a slova utichnou v posledním táhlém stenu a s nimi se vypaříš do mrazivé noci jenom sedím a diriguju dokud je co dokud se vrata nezabouchnou dokud nedostanu další pivo a pak je ticho a jen se chlastá