***

Už kolikátou noc Nicholas nespal. Horko venku, horko na cele, horko kam vlezl. Triko by mohl ždímat. A podle moderátorů, tohle peklo jen tak skončit nemělo.

S vodou se šetřilo ještě víc než předtím. Tekla teď vyložené nárazově a velmi krátkou dobu. I prádelna změnila praní z jednoho týdne na deset dnů. Příděly pitné vody se zmenšily, zato stouplo množství lidí na marodce. K běžným případům úpalu a úžehu se přidaly střevní a kožní onemocnění. Hygiena po změně přímo řvala. Nicméně vody bylo málo. Pamětníci tvrdili, že takové sucho nezažili.  Snad prý bylo podle kronik, před nějakými dvěma sty lety.

„Nicky, spíš?“ Timův hlas zněl vyčerpaněji než kdy jindy.

„Ne, právě prožívám koupel ve vlastní šťávě.“

„To je šílený. Taky se ti tak blbě dýchá?“

„Timmy klid,“ snažil se o konejšivý tón. Nebyl zvyklý, že by si Tim na něco stěžoval. O to víc ho to teď poplašilo. „To je to dojebaný horko.“

„Mám pocit, že se udusím.“

Nick vylezl nahoru a sedl si ke kamarádovi. Měl tu znatelně větší vedro, než on a zápach potu byl koncentrovanější. Nakrčil nos.

„No fuj, to je odér.“

„Fajnovko,“ zašeptal Tim. „Přispíváš mi sem svým dílem a já to musím čichat sám.“

Uchechtl se. „Pojď si lehnout ke mně, tam se to ještě dá.“

Na chvíli ztichli. Šum hlasů jim prozradil, že nejsou sami, kdo nespí. Nebylo divu.

„Kdy pustí vodu? Co myslíš, Nicky?“

Pokrčil rameny a seskočil dolů. „Možná ráno. Na chvíli.“ Bylo sucho a šetřilo se.

Zkusmo otočil kohoutkem. Jak očekával. Nic. Ve flašce, co dostali večer, už měl jen pár kapek. Jedinou výhodou bylo, že skoro nechodili na záchod. Vodu, kterou dostávali, stačil organismus využít a zbytek přeměnit na pot. Ledvinám zbylo žalostně málo. Ale aspoň se ke všem těm pachům nepřidala ještě moč, protože na splachování jim napouštěli vodu jen dvakrát denně.

„Tohle jsem ještě nezažil.“  Tim slezl a svalil se na Nickovu matraci. „U nás takový vedra nemáme. Je tam pořád příjemně a dost často fouká vítr.“

„Pěkná představa,“ uculil se.

„Sakra, proč neudělali ten pasťák u nás?“

„Protože potřebovali postavit Eden v pekle.“

„Zajímalo by mě, kdy začneš mluvit vážně.“

Nick se na něj podíval. „Věř, Timmy, že právě teď mi do smíchu není.“

Vstal a vykoukl ven. Na ostrůvku vprostřed haly seděl Bool a čuměl na televizi. Občas zkontroloval monitory, nebo si ukousl z obloženého chleba. Nick se zamračil. Kdyby tam byl Cornet měl by šanci, ale tomuhle hajzlovi nevěřil. Zmáčkl tlačítko.  Bool zvedl hlavu k monitoru a okamžitě ji natočil jeho směrem.

„Co otravuješ, Lewinski?“
„Potřeboval bych vodu, pane.“

Bool pokrčil rameny. „Nasrat, frajere. Počkej si do rána jako ostatní.“

„Kašli na něj, Nicky,“ zašeptal Timothey, „on by ti ji nedal, ani kdyby se v ní topil.“

Nicholas si ulevil několika jadrnými výrazy na adresu bachaře a sedl si na postel. Tim mu položil hlavu do klína a hlasitě oddechoval.

„Jsem unavenej, brácho. Já jsem tak unavenej, že bych zaspal i vlastní smrt, kdyby přišla na návštěvu.“

„Tak spi.“ Nick mu prohrábl zpocené vlasy. „Kdyby přišla, vzbudím tě.“

„Copak to jde? V tomhle vedru?“

„Zkus to, ale nejdřív musíš zavřít oči. Takhle,“ stáhnul mu prstem jedno víčko přes bulvu. „A ticho. Už žádný mluvení.“

I když se to zdálo nemožný, usnuli oba.

Bylo ještě šero, když stáli nastoupení v chodbě a čekali, až jim dají pouta. Kris prohodil nějakou poznámku o svazování dobytka, ale nikdo se nezasmál. Na to byli příliš unavení.

Nick si všiml, že Ray je ještě bledší než obvykle.  Nevypadal zdravě, ale přesto se snažil usmívat a poslouchat Krisovo tlachání.  Ten kluk snad v životě nezavřel pusu.

„Jak je?“ Nick se postavil vedle Raye.

„Spal bych.“

„To mi povídej,“ přikývl Nicholas a potlačil zívnutí. „Nespíme už pěkně dlouho. Sotva pár minut.“

„A tenhle pacholek,“ dloubl Ray Krise do žeber, „ten chrápe jak motorovka.“

„Víš, jak jsem unavenej?“ bránil se.

Ray jen mávl rukou. „Dneska budou ve skleníkách galeje, Nicky. Kdybych mohl, tak se z toho uleju.“

„Hajzlové,“ ulevil si Sam potichu, „ nám vodu odměřujou po kapkách a pro papaláše se šetřit nemusí.  Hlavně, že mají čerstvou zeleninku. Kdyby ta voda nebyla s hnojivem, tak bych se někde v koutě pořádně osprchoval. Smrdím jak prase.“

Kris se uculil. „Tak to prubni, třeba nám po té vodě ještě vyrosteš.“

„Nebo vykveteš,“ zazíval Ray.

„Hlavně že si máte z koho…“

„Tak jdeme,“ přerušil ho hlas v hale. „Seřadit se a nástup do autobusů.“

Sotva si sedli, většina z nich usnula. Nick se podíval na Tima. Tmavé kruhy pod očima mluvily jasnou řečí, přesto seděl zpříma a rozhlížel se. Když si všiml, že ho Nick pozoruje, pousmál se a naznačil, že je Ok. Nick mu nevěřil.

Z polospánku je vyburcoval nepříjemný zvuk. Smith se držel kovového madla a mlátil do něj tyčí. Všichni se zmateně rozhlíželi. Autobus stál a řidič vyprávěl Petersonovi, že to vypadá na zavařený motor.

„To vedro nám byl čert dlužen,“ povzdechl si. „Musím zavolat pro odtah. Tohle sám nezvládnu.“

„Tak, pánové, vystupovat,“ zahalekal Smith. „Autobus stávkuje. Do práce musíte po svých, jako většina obyčejných lidí.“

Někdo se uchechtl, ale jinak bylo ticho. Do fabriky to měli ještě nejméně osm kilometrů a s pouty na rukách byla ta cesta cestou do pekel. Navíc už ráno byl hic na padnutí.

„No tak? Na co čekáte? Až ty vaše prdele vykopu ven?“ Smith si zahákl palce za opasek. „Není třeba říkat dvakrát. Milerád se toho ujmu.“

„Proč pro nás nepřijede jiný autobus?“ ozval se ze zadního sedadla Brown. „Nemáte strach, že vám zdrhneme?“

Peterson se ušklíbl. „To můžeš zkusit. Už takhle jsem nasranej, že s váma musím šlapat v tom vedru pěšky.“

„My si to nevymysleli.“

„Drž hubu, Browne a vypadni z toho autobusu,“ zařval Smith. „Na tebe speciálně si dám pozor. Udělej jediný krok stranou a doktor bude mít práci.“ Pak se obrátil k ostatním. „Není to daleko, vážení. To za hodinu dáme. Maximálně za hodinu a půl. Víc vám nepovolím. Jasný?“

Vystupování se obešlo bez řečí.  Každý dostal dvoulitrovou láhev vody a upozornění, že s ní musí šetřit. Pak k údivu všech, je Smith obešel a sundal jim pouta. GPS čip mu nejspíš připadal jako dostatečné zabezpečení.

„Chtěl bych tam dojít ještě dnes,“ vysvětlil. „Ale každý, kdo by měl chuť blbnout, je dostane okamžitě zpátky. Rozumíte?“

Ozvalo se souhlasné mručení a všichni vyrazili.  Byla to pro ně zase trochu změna. Vidět něco jiného, než stále ty samé tváře a prostory.  Stromy tu byly úplně jiné než v parku za plotem. Nějak zelenější. Aspoň jim to tak připadalo… Pro lidi v projíždějících autech byli atrakcí.  Ale jim to nevadilo. Usmívali se na ně a občas zamávali. Takhle nálada jim ale nevydržela dlouho. Slunce se opíralo do tmavého povrchu silnice a vzduch, už tak horký, se rozpaloval ještě víc.

Nick vzpomínal na léto před dvěma roky.  Bylo takové vedro, že se vzduch vlnil nad chodníkem. A on chodil s klukama hrát fotbal na hřiště. Domů přicházíval mokrý jako myš a trávil dvacet minut pod sprchou. Máma nadávala, že bude vysoký účet za vodu, ale přece nemohl jít zpocený na rande s Tamarou. Vždycky si potrpěl na čistotu.  A teď?  Šel rozpálenou silnicí, pot mu tekl po zádech a vsakoval se do trička, které byl nucen nosit téměř týden. Co by dnes dal za sprchu.  Aspoň na pět minut.  Na dvě minuty… Sprchu a vrátit čas. Bláhová přání.

Už šli víc jak půl hodiny, když Ray zakopl a upadl. Nick se k němu rozeběhl.

„Já… asi usnul. To bude tím horkem,“ usmíval se. Oči nepřítomně těkaly po okolí a čelo měl rozpálené něčím jiným než vedrem. Nicholas pokynul Samovi a ten okamžitě Raye podepřel.

„Dej mu napít,“ ukázal na láhev, kterou Ray tiskl k sobě, „ já jdu za Smithem.“

Sam se smutně pousmál. „Sežere tě.“

„Aspoň bude spokojeně trávit a nás nechá na pokoji,“ podotkl Kris, ale v jeho hlase nebyl ani náznak dřívějšího humoru. Jen prázdná slova složena do rádoby vtipné poznámky.  Únava se podepisovala na všech.

„Pane.“ Nick si musel odkašlat, aby byl schopen promluvit nahlas.

„Co chcete, Lewinski?“

„Pane, Ray je nemocný. Myslím, že má horečku.“

„Jo, vy myslíte,“ zabručel Smith.  Mladší bachař se pobaveně uchechtl, ale hned zmlknul, když se na něj Smith podíval. „Všiml jsem si, že není úplně v pořádku,“ pokračoval už mírněji. „Proč se nenahlásil ráno? Co s ním mám asi teď udělat?“

Nick pokrčil rameny. „Nevím, pane.“

„Bude muset dojít až ke skleníkům, Lewinski. Jiná možnost není.“

„Ale co když…“

„Jste hluchý?“ už zase vrčel. „Nemám jinou možnost. Nejsem Bůh všemohoucí. Ať hodně pije a šlape. Ze skleníků mu zajistím odvoz k lékaři. A teď se zařaďte, nebo vás popoženu.“

Nicholas zrychlil krok, aby se dostal k přátelům. „Od skleníků tě odvezou k doktorovi, brácho,“ informoval Raye, ale nezdálo se, že by ho vnímal.

„Až od skleníků?“ Sam nevěřícně zavrtěl hlavou.

„Přece sis nemyslel, že by kvůli němu zastavili náš malý průvod?“ Kris si odfrkl. „Nebo mu zavolali civilního doktora? Nebo ho dokonce poponášeli?“

Nick položil ruku na Krisovo rameno. „Klid. Oni mají pravdu. Co tady?“ rozhlédl se po loukách kolem. Nejbližší stromy, které by mohly poskytnout jakýsi úkryt před sluncem, byly slušný kus za nimi. A vracet se kvůli jednomu nemocnýmu klukovi nikdo nebude, tím si byl jistý.

„Jsi s ním na cele. Copak sis nevšiml, že není v pořádku?“

„Blbě spal, ale to my všichni,“ hájil se Kris. „V tomhle dusnu se ani spát nedá.  Jinak jsem včera nic neviděl. Hráli jsme karty jako obvykle, ale moc nás to nebavilo. Ray vzpomínal na deště u nich doma. Nic neobvyklýho.“

„Ráno nevypadal nejlíp. Měl jít na marodku,“ povzdechl si Sam.

Dlouhý a pozvolný kopec jim náladu nezlepšil. Mnozí už měli vodu z poloviny vypitou a potichu nadávali na všechno, co souviselo s počasím a jejich výletem. Teď už nebyli nadšení krajinou. A ani troubící auta je nedokázala vyburcovat k větší rychlosti.

„Polib mi prdel,“ zařval Brown na jednu zvlášť nedočkavou řidičku, která zalehla klakson ve snaze projet kolem co nejrychleji. Kupodivu se žádný z bachařů Browna neokřikl.

Nicholas šlapal do kopce a konečně nepřemýšlel o ničem. Máma se odešla někam schovat, nejspíš si šla dát sprchu.  A Tami… určitě kecala s holkama o nových šatech, které si koupí, aby se Nickovi líbila.

On zatím zdolával kopec v úmorném vedru a ani necítil, jak mu ujíždí silnice pod nohama. Pevný stisk ruky ho zachytil včas. Rozhlédl se.

„Co je ti?“ zeptal se Tim.

 „Ray je nemocný,“ oznámil mu.  „Musel jsem… Točí se mi hlava.“

„Kdys naposledy pil?“

„Co je ti do toho?“ chabá imitace vzteklého rozhořčení nepadla na úrodnou půdu.

„Tak kdy?“

„Já…“

 „Napij se!  Pořádně,“ přikázal tiše Tim. „A tohle si dej na hlavu!“ Vrazil mu do ruky šátek, který nosil přivázaný na zápěstí. „ Máš černý vlasy. Úžeh můžeš mít raz dva.“

„A co ty?“

„O mě se nestarej. Já to zvládnu.“

Zmateně si ho prohlížel. „Přece jsem nemohl…“

„Ty jsi samaritán?“ zamračil se Tim.  „Co bude s tebou, až někde padneš?“ pustil Nickovu paži a poodešel stranou.  Nick sledoval, jak sundal triko a dal si ho přes hlavu.

Kopec se táhl a zdál se být nekonečný. Slunce ze všech vyždímalo všechnu energii. Sem tam někdo pronesl nějakou poznámku, ale když mu nikdo neodpověděl, zase zmlknul.

Nick automaticky pokládal jednu nohu před druhou a s apatickou lhostejností sledoval, jak se děj kolem něj zpomaluje. Chtěl spát, chtěl odpočívat, chtěl vodu… Moře vody, do které by padl a klidně se i utopil. Místo toho šel dál.