smotává klubka pavoukům

 

                    (mysli, že naděje, ty: marná)

a plnokrevná vůní santalu

skloněná nad ten stůl

jak malý Bůh a ještě někdo víc

jen:

ořezává tužky,

kterými doplníš svá zpola vypučelá ňadra.

 

Jedno, jen jedno – opravdu.

Uvízlé na rtu jako smítko.

Jak stopa polibku od toho, koho´s nepotkala.

Čeká tě stále – na nádraží v Edevus -

nebe má barvu mokrého tabáku a voní rzí.

(Nebe má barvu moči a páchne taky tak)

 

A teď si vyber:

V houštinách brslenu, kam nedosáhne den

ležíme naznak nakreslení tichem

(Díval se do očí té, která šla okolo

a ona viděla jen sebe…)

 

Park s litinovou bránou

zamykají v šest. Život už nestihneš.

 

Možná se nechci spatřit ani

v zrcadle, možná je cesta pod povrchem báseň

u stolu na němž stydne tvoje káva.

 

Možná mě potkáš: bloudím ne-časem

                                        záblesky horkosti

                 a temné oční důlky hesel (neznámých)

zírají skrze mne

když přikláním svůj stín

k zastávkám na znamení -

 

 

Dívám se do tmy:

on se otočí…

 

(včerejšek neskončil

a zítřek vůbec

není – )