Je jednička (nejen magazín ELLE) a nedávno jsme měli 11.1.
PETRA
jaro střídá léto, náhle podzim, se sněhovou vločkou zima
Petra a Jirka v symbióze vírou, chutí, mládím, prima
aspoň chvilku dovedou si delikátně vychutnávat
vidět slyšet špacírovat poznávat a porovnávat (sny)
Victor Hugo: Serenáda
Proč naslouchat zrána písni skřivaní? Tvůj hlas nad skřivana něžněj vyzvání!
Nechť Bůh záři hvězd dá mračny zastříti: nejjasnější hvězda v očích září ti! Nechť sta květů květen v lukách rozvije: nejkrásnější je ten, jenž v tvém srdci je! Onen skřivan z jitra, ona hvězda hvězd, ono poupě nitra – vroucná láska jest. (květen 1838)
ALBERT EINSTEIN, VÍDEŇÁK :-)
Moudrý blázen vynikne a silný tady přežije je to jedno, lilipután velkorysost velebí, zjevně si jí užije v ruce drží prak a dost okousané jablko jak přednášel přesná čísla u tabule Art deco má náplast nad obočím se spoustou nápadů uvnitř Albert nikdy nenudí jako zklamání (je lehký jako čedič) jestli chceš vezmi jeden snowbič a zabav se s ním žertovně adrenalin a krajina Tě dokáže rozkmitat sportovně pošli mi pozdrav svévolně z dovolené vyplněné ze zážitků i pádů neirituje Tě génius? dopřávej si svět permoníků praktických kominíků vlídných výtvarníků a celou řadu překvapivých útočníků haha nájezdů a vpádů od razantních desperádů ve jménu massive attack a one love ♥
rád bych aby Péťa viděla grafiku s Beth Orton, co nevidí důvod...
A proč ne?
http://www.youtube.com/watch?v=nuGIg0_Ppno&feature=related
Je jednička, vychlazená sklenička, co uklidní splašené pocity
Peťule, Tebe znám od letoška jako nejlepší v životě ať jsi Ty
velká grafička a velká všetečka a taky velkorysá dámička
proč pronásledovat paragraf jako zpupná právnička?
já pronásleduji Tvoje senzační vědění když jsi senzační dušička
Peťule já potřebuji svojí Plzeň ukazovat pojď se sem ukázat jako eso kartička prosím ♥
Pierot by řekl: Petro nemeškej i já jsem od písmenka pé
přijeď, zjev se, uveleb se na měkké kanapé
a ochutnej to láskou namíchané ovocné frappé
(a napadá mě, nešla bys k Pierot café v PM, tamní obsluha hovoří prsty a já jí s Tebou můžeme nadělit nějakou tržbu?)
Chtěla bys žít? Vítězslava Klimtová spáchala hrozně fajn a těžce dostupnou knížečku, malá ukázka:
Žít
Žít je jablko
z odrůdy Matčino.
Pevně se drží své větve
za ranních mlh,
v žáru i vichru.
Až přijde jeho čas,
sevři ho v dlani
a vezmi si ho.
Není krásnějšího osudu pro jablko,
než být snědeno.
Až se projíš k srdci jablka
zbudou ti na dlani
čtyři hořká jádra…
Růže jménem svítání
Toho roku se Michele Meillandová neprobudila. Klečela jsem na nízkém dubnovém trávníku a zblízka prohlížela její větvičky. Ani známky po růžových pupíncích. Suše a křehce šelestily v jarním vánku a nejevily známky života.
Ostatní růže i celá zahrada se už chvěly dychtivým životem a s velkou silou se daly do pučení a rozvíjení prvních nachových lístků, které pod teplými závany jara postupně zelenaly. Skláněla jsem se k Michele, třeba vyrazí od kořene, růže to někdy dělávají. Doufala jsem, ale byla to zřejmě marná naděje. „Děvenko,“ prosila jsem ji, „žij a probuď se!“ Teď jsem měla pocit, že ji mám ze všech nejraději a že mi budou bolestně chybět její útlá stydlivá poupata, barvou připomínající dívčí pleť.
Michele Meillandovou jsem neměla ve sbírce dlouho, tahle starobylá odrůda se neshání zrovna snadno. Zasadila jsem ji loni na jaře a zřejmě na špatné místo. Byla asi choulostivější než ostatní nebo keřík nebyl v pořádku už na jaře, třeba nějaká skrytá choroba… ale pravděpodobně to byly divoké větry a třicetistupňové mrazy letošní zimy, které ji zahubily až do kořenů a nenechaly v ní jiskřičku života.
Letošní jaro nebyla moje radost ze zahrady tak čistá a nezkalená jako jiné roky. Časně ráno, kdy je svět ještě tichý, jsem naslouchala milostným rozhovorům stromů, odbývajícím se vysoko v korunách i pod zemí v spleti kořenů, šepotu trávy, melodii života chtivě se vzpínajících šlahounů. A přece se zahradou, která se celá radovala pod doteky slunce, táhl závan smutku, kdykoli jsem zavadila očima o místo, kde měla kvést Michele Meillandová.
Pohled na mezeru mezi ostatními keři vždycky zabolel.
Zavolala jsem panu Dudeškovi.
„Pane Dudešek, neměl byste jednu Michele Meillandovou? Na výměnu třeba. Loni jsem dostala navíc z botanické zahrady Světlanu, tu ještě nemůžete mít!“
„Já vím, ta letošní zima byla hrozná, jsme na tom asi všichni stejně,“ utěšoval mě Petr Dudešek, předseda Rosa klubu. „Takovou zimu nepamatuju. Aspoň kdyby bylo dost sněhu!“ „Člověk by nad tou zahradou brečel.“
„To víte, rád bych, ale asi vám nepomůžu, Meillandku nemám.“
„A nevíte o někom, kdo by ji měl?“
„Kdybych věděl, šel bych tam sám… Ale počkejte, vím o někom, kdo by mohl přežít zimu bez úhony. Ale jestli má Meillandku? To vám nepovím. Má ale atriovou zahrádku, tam mohly být růže chráněny alespoň před větrem.“
Nadiktoval mi adresu a telefon.
Byl to domek na Starém Městě, starý nejméně tři sta let, s úzkým ozdobným průčelím a skládanými a vyřezávanými dveřmi. Po zahradě ani památky. Pravděpodobně byla za domem. Klepala jsem a zvonila, ale dveře zůstaly zavřené. Nikdo nebyl doma. Zkusila jsem tedy telefon. Volala jsem k večeru. Ozval se mi křehký ženský hlas a když jsem se odvolala na Dudeška a Rosa klub, jakoby roztál a slíbil, že si mohu hned po prvním odkvětu přijít pro pár větviček. Zakořeněné sazenice nemá.
I to by stačilo, z odkvetlé větvičky si vypěstuju Michele hravě! Začátkem července jsem zavolala paní Urbínovou z domečku na Starém Městě znovu. Hřejivě mě ujistila, že mohu kdykoli přijít, a že mi poskytne všechny druhy, které si vyberu. Požádala mě jen, abych přišla večer po deváté hodině, protože má tento týden odpolední směnu.
Žluté světlo plynových lamp mě doprovodilo až ke dveřím domku. Paní Urbínová mě už čekala a otevřela mi téměř ve chvíli, kdy jsem se dotkla zvonku. Byla to příjemná, nevysoká žena s kulatým obličejem a prošedivělými vlasy, staženými dozadu. Prošly jsme úzkou chodbou, ze které vedly několikery dveře. Vyšly jsme protějšími dveřmi a z osvětlené chodby jsme se najednou octly v úplné tmě. Byla to temnota, na kterou se dalo skoro sáhnout. Neviděla jsem ani ruku před očima, ale paní Urbínová se tu pohybovala jistě jako ve dne. Připadala jsem si, že jsem v krabici. Mimoděk jsem zvedla oči nahoru, kde klidně svítily hvězdy. Jejich záře temnoty dvorku neubírala.
Paní Urbínová mě vzala za ruku, abych nezakopla, a omluvila se, že nevzala baterku. „To víte, já ji nepotřebuju, znám to tady zpaměti. Teprve teď mne napadlo, že vy nic neuvidíte…“
„Ale to nic, to nevadí“ řekla jsem šeptem, nechtělo se mi mluvit nahlas, jaksi to nešlo. Ale mrzelo mě, že nic neuvidím. Byla jsem moc zvědavá na zahradu, tajuplně schovanou mezi zdmi starých domků. Nikdy jsem nic podobného neviděla.
Paní Urbínová mě vedla v závěsu několik kroků po cestičce, až jsme se zastavily u prvního keře. Už jsem se začínala trochu rozkoukávat, ale viděla jsem pouze matné stíny na temnějším pozadí. Sehnula jsem se a přivoněla. „To je Kronnenburg – taková vášnivá, urputná a pyšná vůně, že?“ řekla paní Urbínová. Měla pravdu. Nic jsem sice neviděla, ale Kronnenburg mám doma. Je to růže heraldicky rudá, majestátní, vznešená. Jenže jsem si vůbec nevšimla, jak voní.
„Tady mám Sultanu, jen přivoňte – je bujná, svůdná a sladká. Voní silně právě v noci!“ Paní Urbínová mě vodila od keře ke keři a vyprávěla mi o jejich vůních. Chodila jsem za ní, ruku v ruce, zmatená a udivená, už dávno jsem nevěděla, na které straně jsou dveře ke světlu. Voněla jsem k růžím udivena různorodostí vůní, které jsem si zásluhou paní Urbínové všimla dnes poprvé. U růží jsem vždycky obdivovala tvar, barvu, délku poupěte, olistění. Voněly, samozřejmě, ale do dneška jsem se domnívala, že v podstatě všechny stejně. „Tohle je Virgo – líbezná, chladná, cudná, její vůně se vznáší vzhůru.“
Měla jsem divný pocit, že venku, za zdí, plyne čas svým pomalým, důstojným a neměnným tempem jako široká řeka, ale mezi zdmi dvorku je slepé rameno jeho toku. V zahradě paní Urbínové se jen líně přeléval ode zdi ke zdi v drobných, hravých vlnkách, čeřil se, odrazil se, zatřpytil. Sem tam, sem tam… Tma i bezvětří tiché noci způsobilo, že se dvorek plný vůně bez šelestu odpoutal od země a zlehka stoupal vzhůru.
Nechala jsem se zřejmě úplně zhypnotizovat podivnou paní Urbínovou a její zahradou. Poslouchala jsem ji, ale také sama vyprávěla o svých růžích. O ránech, kdy procházím zahradou a sytím si oči zelení a krásou květů na celý den, který pak strávím v kamenném domě s výhledem na protější šedou zeď. Už jsem měla plnou náruč odkvetlých květů na dlouhých šlahounech větví, ze kterých vypěstuji nové živé keře.
Odhadla jsem, že sice chodíme už nejméně dvě hodiny, ale zahrada nemůže být delší než deset metrů a širší určitě ještě méně. Najednou se paní Urbínová zastavila u jednoho keře.
„Teď vám ukážu svoje tajemství,“ skoro šeptala. Sklonila jsem se nad keřem. Zlehka jsem po něm přejela rukou. Keř byl ještě malý, jen několik větví nepříliš bujného vzrůstu. Měl jediný květ, ještě ne zcela rozvitý.
„Křížím ji už několik let,“ řekla paní Urbínová, „a letos myslím, že jsem u cíle. Ještě nemá jméno…“ Voněla jinak než ty ostatní.
Paní Urbínová přiklekla ke keříku, až se dotkla tváří poupěte. „Řekněte – jak vypadá…?“ poprosila mě. V krku se mi zadrhlo a myslela jsem, že nedokážu promluvit.
„Je to nejkrásnější růže, jakou jsem kdy viděla… U kořene lístků je téměř indigově modrá a ke konci lístky růžovějí, jako když svítá. Měla by se jmenovat Svítání…“ lhala jsem (nebo nelhala?) do zahrady zalehlé tmou, která nedovolila zazářit žádné barvě, která pohltila všechno. „Je útlá, ale má velké bohatství okvětních plátků, jenže se budou asi rozvíjet poznenáhlu a zdráhavě…“
„Přesně tak jsem si ji představovala…,“ řekla paní Urbínová, a protože jsem byla úplně blízko, viděla jsem na bledém stínu jejího obličeje cosi se zatřpytit.
Nikdy svoje růže neviděla.
Tak dlouho už…
Tak dlouho už
si nikdo neutrhl zelený lísteček,
aby ho vložil mezi rty
a zapískal…
Tak dlouho už
si nikdo neulomil větvičku,
aby ji hodil po proudu
a díval se za ní…
Tak dlouho už
si nikdo neopřel čelo
o můj kmen,
aby chvíli snil…
Tak dlouho už
se nikdo nezastavil
v mém stínu,
aby si odpočinul…
Tak dlouho už
se nikdo nepoložil
do spleti mých kořenů,
aby zavřel oči…
Tak dlouho už
tudy
nikdo
nešel…
Doslov
Pochopila jsem. Víte, chceme-li cokoliv vlastnit – budeme vlastněni. Patří nám dům, ale my také patříme jemu. Věci, které shromažďujeme a o kterých si myslíme, že jsou naše a že je potřebujeme, ve skutečnosti vlastní nás, ukusují z našeho času a našich sil. Berou si naše životy kousek po kousku.
Byla jsem v jednom slavném a bohatém císařském sídle. Stálo, viselo a povalovalo se zde tisíce krásných věcí, ze kterých se radoval císař, dokud ho nezabili. Jeho věci ležely a stály dál na svých místech a nechápaly. Dlouhá léta svého života věnoval jejich shromažďování, neměl příliš času dívat se na východ slunce a na rosu ve květech.
A já vím – nelze ve skutečnosti něco doopravdy mít, nic není naše, kromě okamžiku, který právě žijete, kromě vzpomínek a kromě náručí, které se vám otevírá, abyste do něj složili svou unavenou hlavu.
Vaše Vítězslava Klimtová
(= MILOSTNÉ HRY ZAJÍCŮ NA JIZERSKÝCH LUKÁCH) (Praha 1997)
dozajista je jednička i Vítězslava Klimtová Pohádková země a hlavně Peťulka, snad se někdy poznáme, když se ještě neznáme? To jsou tedy námluvy jen tak na klávesnici :-))
přiznávám, není to literatura, ale čistá výzva k životu, když je tak neodolatelná jednička a já sám, tak to nemůžu přejít a nevšimnout si jí
1/2012 |