Bramborový salát

Každý rok se stávám o vánočních svátcích menší filiálkou na zpracování bramborového salátu, té slastné tradiční krmě, která dělá vánoční večer tím pravým potěšením, alespoň pro žaludek určitě. Dvakráte zdravé to není, útroby břišní se též občas halasně bouří, ale to už tak u pořádné žranice bývá, statečně se obětujeme!

Zakuklen do pláštíku bramboro-salátového průzkumníka, obcházím se skonem roku své známé a příbuzné (už mám zažité kolečko - sudé roky chodím po směru, liché proti směru) a ti již ve dveřích podávají misku oné úžasné patlanice, bez níž by nebyl štědrý večer zdaleka kompletní! Je to jako se sněhovou vločkou, žádná není 100% shodná s jinou (prý…) – fascinující košatost nápadů, obohacujících tradiční receptury činí z každé rodiny unikum, tedy z jejich salátů, to se rozumí. A jsem to já, kdo táhne káru, obětuje se a za rozumnou porci obratem poskytne podrobný rozbor šmaku s konečným verdiktem ve stylu -  ukaž, jaký děláš salát a já ti řeknu, kdo jsi! Hergot!

Nejlepší je od tatínka, co bychom si, o tom není...! Alespoň u nás ho dělá odjakživa tatínek – a jaký! Mám na něj poctivý návyk skoro celý život, tak není divu, že ten od tchýně babičky, tetičky a čert ví koho, mi není dost dobrý. Babička dává moc vajec, tchýně těžko říci čeho, ač jablka jsou chutnou inovací, Peter nedává mrkev, Jeff moc celeru (bože, celer??!!) a tak dále.

Jako správný synek i já jsem převzal dobrovolně ono břímě, a jsem to já, kdo loví v peněžence, bolestně prázdné po dárkové štvanici, hurá do obchodu, táhne zpět igelitku brambor a ostatních ingrediencí a pak hrdě kompiluje ty akurátní poměry, zatímco drahá ještě sladce spí. Když se probouzí, už je jakž takž uleželý (druhý den je nejlepší, jasná věc) a hrrr na něj! Má milá říká, že je výborný (je opravdu vynikající, říká), ale víte, když jste kuchařem, tolik si nepochutnáte, jako na „cizím“, od tatínka je od tatínka. Navíc je to samozřejmě další novotvarý mišmaš, kompromis z receptu naší rodiny a její rodiny, tudíž – další původní recept. Osobně jsem do sebe letos dostal asi tak 2 – 10kg, což se zásadní měrou podepsalo na mé vizáži v oblasti pasu. Prý – kde si vzal ty „varhánky“ na břiše, ptal se kolega z práce, když jsem lezl po svátcích ze sprchy. Varhánky! To je slabé slovo, varhany, VARHANY! Každoročně nakynu o Vánocích o kilo, dvě, tři, s nimiž se už ovšem později nerozloučím, takže tímto tempem „oslavím“ 120kg někdy kolem roku 2013, to zní rozumně, jo, hmm…