UHOZENÁ MINIPOVÍDKA O POHOZENÉM
MEGASMOLAŘI
Eduard o sobě tvrdil, že je pohozené dítě, což mě vždycky hrozně iritovalo... říká se přece děti odložené nebo nalezené, ale určitě ne pohozené. Pohozené mohou být časopisy po konferenčním stolku, nebo vlasy po polštáři, ale rozhodně ne děti.
V dnešní civilizované době maximálně děti odkládáme do babyboxů, ale rozhodně nepohazujeme po ulicích.
Ale Eduard o sobě neustále všude prohlašoval, že je pohozené dítě, snad aby tím vzbuzoval lítost, zejména u osob ženského pohlaví, což se mu docela dařilo. Jenže on slovo pohozený opakoval s takovou vytrvalostí, až se mu nakonec stalo osudným. Jakoby jeho život byl jen takovou zábavnou etudou na téma paronomázie.
Ačkoliv byl Eduard pohozené dítě , byl vždycky spíše pohodář. Nehodil se sice k žádné práci, ale hrál velice dobře házenou. Trenérova sličná žena po něm začala házet očkem, ale trenér na to záhy přišel a chudáka Eduarda prohodil oknem. Pak ho ještě vyhodil z házenkářského oddílu. Eduard mu napřed chtěl hodit rukavici a vyzvat ho na souboj, ale právě v té době si vyhodil z kloubu levé rameno, takže se musel hodit marod.
Moc se mu to nehodilo, radši byl se pustil do souboje, ale s rukou vyhozenou z kloubu se nedalo opravdu nic moc dělat. Nechtěje zahodit kariéru reprezentanta v házené, snažil se ještě celou záležitost s trenérovou ženou nějak urovnat, ale trenér trval na svém. Když viděl že se s trenérem nedohodne, odtáhl Eduard zklamaně na Moravu, neboť usoudil, že by se k vůli nějaké ženské neměl shazovat doprošováním, a že bude nejlepší, když to celé hodí za hlavu.
Na Moravě uhodila tuhá zima, a Eduard za dlouhých zimních večerů hodně četl. Zapůsobil na něho don Quichot, zejména ta věc s odhazováním širáku, a tak si řekl, že by to měl zkusit. Jednoho dne nedaleko Hodonína se odhodlal odhodit svůj širák v dál, bohužel v tom širáku byla výbušnina. Určitě si teď říkáte, že to je pěkná hovadina, ale bylo to tak, tu výbušninu mu tam dali kamarádi, jako že bude nějaká legrace, ale nebyla. Zabilo to tehdy asi deset náhodných čumilů, a tak šel Eduard do basy.
Když mu u soudu přečetli rozsudek, zůstal stát, jakoby do něho uhodil hrom, a dokonce si pomyslel, že si snad radši hodí mašli, než jít do basy. Ale pak si tam docela zvykl, a celkem v pohodě v kriminále prožil několik let. Když vyšel z basy v novém ohozu, odhodil si vlasy z čela a hodil si korunou, co má jako dělat, ale věštba koruny mu nebyla nijak jasná. Pak se uhodil do čela a řekl si, já jsem vůl, proč nejdu do hospody za svýma kamarádama, co měli tehdy ten uhozenej nápad dát mi bombu do širáku. Uhodím tam do stolu a předhodím jim, že díky tomu jejich nápadu málem uhodila má poslední hodinka, a že by mi měli zaplatit něco jako odškodnění za promarněný a zahozený roky života.
Vešel do hospody a hned na kamarády uhodil se svým připraveným obviněním. Kamarádi s jeho požadavkem kupodivu souhlasili, protože byli rádi, že je tehdy u soudu neshodil. A tak se dohodli, že se na něj složí, a vybrali docela slušný obnos.
Před hospodou pak Eduard narazil na krásnou dívku a začal jí všechno vyprávět. I to, jak si házel korunou. Postěžoval si že neví, co se zbytkem života. Dívka hned začala nahazovat udičku, neboť pochopila, kolik uhodilo. Řekla mu, by ještě neměl házet flintu do žita, protože ho ještě může čekat spousta hezkých zážitků, ale vzhledem k pokročilému věku by s sebou měl hodit, pokud si chce ještě něco užít. Hned mu také nabídla, že zná v Hodoníně pěkný hotel, že by tam mohli zaskočit.
Eduard pochopil, že to není žádná hodná dívka ale obyčejná šlapka, ale moc ho to nerozhodilo. Dobře si uvědomoval, že jestli si chce ještě vyhodit z kopýtka, tak by neměl zahazovat šanci, třeba je to šance poslední. Kostky jsou vrženy, pomyslel si, odhodil veškeré předsudky, a vydal se s tou dívkou rozhazovat od kamarádů právě nabyté peníze.
Hodili do sebe několik panáků, ale protože nebyl zvyklý pít, udělalo se mu špatně a hodil šavli. Nešťastnou náhodou přitom ohodil také barmana a několik okolo sedících zahraničních turistů, takže to byla ostuda přímo mezinárodní. Eduard byl prostě vždycky smolař.
Dívka nenápadně nadhodila, kolik jako prý má Eduard u sebe peněz. Když jí sdělil přesnou částku, zahořely jí v očích plamínky, odtáhla ho nahoru na pokoj, kde ho hodila na postel a začala ze sebe shazovat ohoz.
Našli ho druhého dne ležet pod okny hotelu s rozhozenýma rukama, čelem k zemi. Nedaleko se povalovala odhozená prázdná peněženka. Bohužel při pádu strhl náhodného chodce, a ten už to nerozchodil. Lidé v Hodoníně se dohadovali, jak to všechno bylo, zda ho někdo vyhodil z okna, či nešťastnou náhodou vypadl sám.
I po jeho smrti po něm mnozí házeli bláto, měli mu totiž za zlé, že při pádu zabil toho náhodného chodce, jako by za to mohl, chudák Eduard. Ale ať hodí kamenem, kdo je bez viny, já na něj vzpomínám s něhou a soucitem. Lidé v Hodoníně mu to ale neodpustili a místo aby mu vystrojili pohřeb, pohodili jeho mrtvolu v lese, jako krmivo pro dravou zvěř. A tak lesní zvířátka měla díky Eduardovi skutečné hody.
|