Konečně se podíval na hodinky a zbledl jako stěna - zbývalo mu totiž už jen deset minut. Ještě nikdy se mu to nestalo. Rychle si nasadil sluneční brýle, hlasitě zasakroval a zběsile se rozeběhl zachránit sám sebe. Věděl, že to musí stihnout, že je téměř bezpodmínečně nutné, aby to stihl, a že na tom závisí skoro všechno ostatní. Jinak by už ten den nic nezachránilo a všechno by ztratilo smysl – alespoň do dalšího dne. Brzo se s tímto vědomím zcela ztotožnil, i když to při běhu nebylo snadné. Pot se z něho jen lil, srdce mu bušilo až v krku a v teniskách cítil drobné kamínky. Utíkal a utíkal, zběsile kličkoval mezi lidmi a vozidly a krkolomně přeskakoval schody a zábradlí. Ignoroval všechny semafory, troubení aut a výkřiky chodců, viděl před sebou jen svůj cíl. Bylo v něm skoro všechno, nač se v životě těšil, a on to dobře věděl, i když si to málokdy dokázal vědomě přiznat. Stále se hnal vpřed, puzen touhou po chvilce štěstí a po něčem nevyslovitelném. Přitom stokrát proklel Boha kvůli svým vlastním chybám, stojedenkrát mu odpustil a sám nevěděl, zda má být za to na sebe pyšný. Velmi dobře si uvědomoval, že to skoro nikdo nepochopí, a snad poprvé v životě to cítil jako svoji výhodu. A byl si jistý, že na světě existuje pouze jediná něžná bytost, která je právě tou světlou výjimkou a jež by se na jeho místě zachovala stejně. A že mu drží palce, aby to dnes stihl – jak se nakonec za pár okamžiků i stalo. Uřícený dorazil k cíli a zcela vyčerpán se složil do křesla právě v momentě, kdy střapatá postavička smekla papírovou čepici, uklonila se a pravila: „Dobrý večer.“