Moře už celou věčnost ten příběh vypráví

touží se svěřit

co skrývá v hlubinách

kam přístup světlu je odepřen

však ryby jsou němé

a člověk hlasu vln nerozumí

snad jen Platón kdysi na břehu sedě

zaposlouchal se když moře promluvilo

a zapsal jeho slova...

prý byla krásná a chloubou světa

ženy líbeznější než Helena Trojská

a muži vznešenější sparťanů tam žili

pole úrodou obdařená

architektura bez kazu

božské ikony 

Poseidon často přicházíval

uctíván a milován

pozoroval vzkvétající ráj jenž mu patřil

a  jemuž sám jméno daroval

na počest tamním lidem a nejstaršímu synovi

hrdou Atlantidu stvořil

tam uprostřed vší nádhery a hojnosti

kde mu chrám vystavěli

s jeho jménem na rtech stávali se mocní

 lidé co nepatrní dosud byli

najednou zatoužili vládnout všem

už nestačilo jim být božími potomky

sami chtěli se bohy stát

JAKÁ OPOVÁŽLIVOST !!!!

 Poseidon trpěl když sledoval

jak země co podobala se vánku

 stižena bouří Diova hněvu v ohni se chvěla

otevřel tedy náruč

a přijal ve svém království lid

jemuž čas se navždy zastavil

 nikdo víc už nezestárnul

a v hlubinách co střežil jejich klid

 dál svému kraji tiše vládnul

***

moře rádo vypráví tu báj

jak boží hněv potrestal lidskou pýchu

vzal jim krásu slunečných rán

a šance žít v hlubinách přišla mu k smíchu

i tak

mrtvé sny dál žijí zašlou slávou

když moře tajemství poodhalí

na vršcích zpěněných vln hladce plavou

 a rackům chlubí se že pravdu znají

protože

moře nikdy nevydá svůj majetek

a kdyby němá ryba mluvit směla

řekla by vám že...

Atlantida nezemřela