Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pátek 15.11.
Leopold
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Prokletí minulých životů - dokončení
Autor: RobertM (Občasný) - publikováno 8.7.2011 (21:04:47)

 

„Kluk bláznivej,“ Radkovi se po tvářích koulely slzy. Ani se je nesnažil utírat. Nechal je téct a hledat si vlastní cestičky po tváři. Pomalu jakoby se s ním mazlily, jako by ho hladily a chtěly ho utěšit.

„Kluk bláznivej,“ opakoval znovu. Položil hlavu do dlaní a rozplakal se nahlas. Od zmizení manželky neplakal, až teď. Vlastně netušil, jak moc mu Vláďa přirostl k srdci. Měl v něm bratra i syna, kterého vždycky toužil mít. A teď…

„Kluk bláznivej,“ řekl do třetice. Vytáhl kapesník a otřel si obličej. Pak nabral do dlaně studenou vodu a chrstl si ji na hlavu.

„Prober se,“ přikázal si. „Teď je třeba něco dělat a ne fňukat.“

Otevřel skříň a vytáhl z ní černé džíny a černé triko. Ubohé pozůstatky minulého života, které mu zbyly. Oblékl se a vyhlédl z okna. Pomalu se stmívalo. Za chvíli bude čas vyrazit. Vrátil se ke skříni a z malého šuplíku s ponožkami vytáhl pár bankovek. Vlastně netušil, proč žil tak skromně. V bance měl celkem slušný obnos. Ale on nic nepotřeboval. Neměl zájem žít lépe. Vlastně neměl zájem žít vůbec. Jenže teď… měl Vláďu. A to by mohl být zase důvod. Ale pokud v noci zemře…

„Měl jsem na to myslet dřív a říct mu číslo karty. Mohl by si život trochu usnadnit,“ pomyslel si. A vzápětí sedl ke stolu, aby na kus papíru napsal PIN a instrukce. Všechno zastrčil do kapsy džínů a odešel z pokoje. Závan vzduchu shodil ze stolu zmačkaný papír, na kterém stála tři slova.

„MÁM KLUKA. ČEKÁM.“

 

Radek si vzal taxi. Nechtěl ztrácet čas cestou přes celé město. Bylo to zbytečně. Muž stejně věděl, že přijde. Teď šlo jen o to, aby Radek pro sebe získal nějaké výhody. Jedním z nich byl čas.

Nechal se odvézt na kraj čtvrti, kterou znal už téměř zpaměti. Vystoupil, zaplatil a poděkoval. Byl podivuhodně klidný. Tentokrát se nezdržoval přebíháním z vchodu do vchodu. Jednak byl večer a všude už bylo zavřeno a pak… ČAS.

Rychlým krokem zamířil ke stromu a nahlédl do uličky. Jak předpokládal, byla prázdná. Teď už ale věděl, kam má jít. Věděl o té dobře zamaskované díře. Ovšem nevěděl, co ho čeká za ní. To chtěl prozkoumat některý z následujících dnů, jenže okolnosti mu to už nedovolily. Bude muset improvizovat. Přeběhl k plotu a zastavil se u keřů. Naslouchal. Nic. Všude byl klid.  Tohle byl jeden ze zlomových okamžiků. Modlil se, aby na druhé straně nikdo nebyl. Aby dostal šanci jít dál…  Ještě chvíli stál a pak vklouzl dovnitř.  Podařilo se.  Radek se přitiskl ke zdi a zatajil dech. Rozhlížel se a poslouchal. Stál na úpatí nízkého kopce. Měsíc svítil tak jasně, že rozeznával jednotlivá stébla trávy, které vítr co chvilku pocuchal.

Radek v duchu zaklel. Sice viděl, co potřeboval, ale až opustí svůj úkryt, bude snadným terčem. Nemohl ale otálet, ani moc přemýšlet nad vlastní bezpečností. Odlepil se od zdi, co nejtišeji vyběhl na kopec a lehl si do trávy. Někde před sebou zaslechl lehký šramot. Ztuhl. Šramot se ozval znovu a pak vše utichlo. Rozhlédl se a znovu v duchu zaklel. Tentokrát mnohem jadrněji. 

Měsíční světlo ozařovalo nějaké rozvaliny. Byly však natolik rozsáhlé, že jejich prozkoumání ve dne by zabralo několik hodin. Teď byla noc a on pospíchal. Vláďův život v tuto chvíli nestál na žádných pevných pilířích. Jediné co rozhodovalo, byla vykolejená mysl toho chlapa a za tu by nedal ani pětník.

„Buď rychlý, ale opatrný,“ přikázal si v duchu a v předklonu zamířil do stínu trosek.

„Tan chlap musí být někde na téhle straně,“ přemýšlel. „Není možné, aby obcházel celý areál. Tím by ztratil hodně času. Navíc kdyby měl úkryt z druhé strany, proč by lezl tudy, když v další ulici by měl přístup snazší.“

To se mu zdálo logické. Taky fakt, že pokud unesl Vláďu, a možná nejen jeho, pak by si asi těžko vykračoval s takovým břemenem na zádech stovky metrů. Ne ne, musí mít svou skrýš někde blízko vstupu.

Znovu popoběhl a rozhlížel se. Všude kamení, cihly a kusy trámů. Nikde ani náznak čehokoliv, co by naznačovalo, že sem někdo chodí. I když… byla tma. Nejspíš by to stejně přehlédl. Pak zaslechl hluk a přikrčil se za trám. Kus před ním vyběhla kočka a v tlamě držela vypasenou myš. Radek se za ní znechuceně podíval. Neměl rád kočky. Překročil trám a pokračoval dál. Měsíc se skryl za mrak a tma se stala mnohem nepříjemnější. Navíc mu každou chvilku sklouzla bota po uvolněném kameni. Dělal hluk a koledoval si přinejmenším o výron. Měl chuť ulevit si hodně nahlas. Pak spatřil na pozadí světlejších cihel tmavý obrys. Vykročil k němu… Měsíc milostivě vykoukl právě ve chvíli, kdy se snažil zjistit, kam se dostal a odhalil mu zpola zasypané schodiště do sklepení.

Najednou si byl jistý, že došel k cíli. Všechna nervozita z něj spadla a on se soustředil na jediné… jít dál co nejtišeji, protože Vláďa tam někde byl a nebyl sám…

 

                                                                      ***

 

„Otevři oči!“

Ten příkaz nebylo možné ignorovat. Byl vysloven natolik autoritativně, že by donutil poslechnout jiné frajery, než byl sedmnáctiletý kluk z ulice. Otevřel je a hned přivřel. Ostré světlo se mu zakouslo do očí a oslepilo jej. Postupně si ale zvykl. Rozhlédl se kolem sebe. Jak zahlédl už předtím, byl tu stůl a dvě židle. Obyčejné, dřevěné s područkami. Na třetí seděl on. Zadní stěna byla pokryta fotkami. Vláďa se snažil rozeznat co na nich je, ale jediné co se mu zdálo pravděpodobné, byly kočky. Tím spíš, že uprostřed stěny na vyvýšeném místě trůnila prostorná klec s jedním exemplářem uvnitř.

Na rozdíl od obrázků, takhle kočka byla živá a neuvěřitelně obrovská. Pomalu jako menší puma. Prohlížela si ho zelenýma očima s takovou pozorností, až to bylo nepříjemné.

Velký muž přešel ke kleci a prostrčil mezi mřížemi ruku a polaskal kočku mezi ušima.

„Neboj Kyuuseishu, už brzo se dočkáme. Oba.“

Kočka zaprskala a pak začala příst. Vláďa byl ochotný přísahat, že přesně věděla, co muž říká. Jediný v místnosti, kdo nechápal, byl on. Dál se rozhlížel kolem sebe a snažil se srovnat si v hlavě, co vidí. Muž jako by mu chtěl ulehčit jeho úkol, odsunul stůl na bok, čímž odkryl pohled na celou stěnu. Vláďa zalapal po dechu. Stěna byla skutečně pokryta fotkami lidí a koček. Tedy spíš kočky, protože se jednalo o toho samého tvora, který teď mrzutě přecházel v kleci. Zachycovala všechna období jejího života, od kotěte až do dnešního dne. Ale všechny fotky byly něčím potřísněné. Proto na ně bylo tak špatně vidět. Zahnědlé skvrny zanechávaly patinu starobylosti a znesnadňovaly rozpoznat přesně, co skrývají.

Muž přešel ke stěně a začal fotky přeskupovat. Dotýkal se jich s takovou láskou, až to Vláďovi přišlo nenormální. Když byl s prací hotov, vzniklo přesně uprostřed místo…

Muž se spokojeně usmál. Vzal vysokou svíčku, zapálil ji a postavil ke kleci. Kočka zbystřila. Sedla si a jen koneček ocasu jí švihal ze strany na stranu. Nesledovala však svíčku, které se měla teoreticky bát, dívala se na Vláďu. Další podrbání mezi ušima nejspíš nevnímala. Otevřela růžovou tlamu a začala dýchat jako pes, když něco očekává…

Muž vzal fotoaparát a kočku vyfotil. Silný blesk nerozptýlil soustředění, s jakým chlapce pozorovala. Ani když muž následně z polaroidu vyndal fotku a pečlivě ji upevnil na volné místo. Teprve, když vzal do ruky kameninovou mísu, kočka ožila.

„Ano,“ zapředl muž směrem ke kleci, „už jdu na to, má paní.“

Pak vzal ze stolu dlouhý tenký nůž a přistoupil k Vláďovi. Chlapec na něj vytřeštěně poulil oči.

„Co…“

„Klid. Kyuuseishu se už nemůže dočkat. Už dlouho neměla čerstvé jídlo.“

Chlapec chtěl křičet, bránit se, ale nemohl se pohnout a v hrdle měl najednou poušť.  Muž položil mísu na zem a vyhrnul mu rukáv. Ostrým nožem provedl několik příčných řezů po zápěstí a nakonec jeden dlouhý přes celé předloktí… To už ale Vláďa necítil. Omdlel.

Muži to bylo jedno. Zručně zachytával proudící krev do mísy a s láskou se díval na kočku. Když byla mísa už téměř plná, odlil jí do misky a prostrčil dvířky. Kočka se vrhla na obsah a během chvilky měla prázdno.

„Hladová,“ pronesl mazlivě a doplnil jí další porci. „Musíš ale něco nechat i pro mne.“

Zbytek krve v míse smíchal se santalovým olejem. Trochou potřel novou fotku a zbytek postavil na stůl. Vláďova krev skapávala z ruky na podlahu, kde tvořila louži.

„Mrhání a nepořádek,“ zabručel muž a podíval se na Vláďu, jako by za to mohl on. Pak postavil k židli kbelík a začal se svlékat.

 

                                                                     ***

 

Radek scházel pomaličku - schod po schodu. Našlapoval tiše, ale i tak mu drobná suťa písek pod botami občas zaskřípěly. Litoval, že si nevzal baterku, teď by se mu hodila. Takhle musel nejdříve prozkoumat kam položit nohu a pak teprve udělat další krok. Často se zastavoval a poslouchal, ale byl klid. Z toho ticha se mu už skoro zvedal žaludek. Něco se mu otřelo o nohu. Zaostřil. Další kočka. Pěkně velká a vypasená mourovatá potvora.  Otřásl se odporem. Kdo ví, proč mu byly protivné. Téhle to bylo jedno. Přitiskla se mu k nohám a začala příst. Odsunul ji a našlápl na další schod. Celkem jich napočítal dvanáct než se ruka natažená dopředu něčeho dotkla. Přejel rukama po hladkém povrchu kovových dveří. Necítil žádnou rez, žádnou popraskanou barvu, jen hlaďounký povrch.

„Jsou nové,“ pomyslel si. „Jsem tu dobře.“

Kliku nenašel, tak jen zatlačil. Dveře se tichounce zhouply v pantech a povolily. Ani se nedivil, že je otevřeno. Byl si jistý, že kdyby přišel jindy, nešel by dveře zamčené a jistě umně zamaskované, teď ale ne… byl očekáván. Prošel krátkou, spoře osvětlenou chodbou k dalším dveřím. Nakrčil nos. Něco tu nepříjemně páchlo. Připomínalo mu to místa, kde se odkrývaly staré vrstvy navezených skládek a kde snad hnila i hniloba sama. Zvedal se mu žaludek, jak intenzivní to byl zápach. Položil ruku na kliku a na moment zaváhal… Pak stiskl.

 

Pohled, který se mu naskytl, ho doslova přimrazil. Uprostřed místnosti stál muž. Veliký, mohutný a nahý. Téměř celé tělo se leklo čímsi mastným. Otočil se k Radkovi čelem a přes obličej mu přelétl radostný úsměv.

„Konečně,“ vydechl. „Čekal jsem na tebe dlouho. Pojď dál, ještě nejsem úplně hotov.“

Radek konsternovaně vstoupil. Zápach tu byl tak silný, že by prorazil filtr plynové masky. Míchal se tu smrad vlhké hniloby, výkalů, myšinců a desítek dalších hnusů… a krve. Došlo mu v okamžiku, když jeho pohled padl na polozhroucenou postavu přivázanou na židli. Sražená krev na ruce udělala jakousi karikaturu rukavice.

„Vláďo,“ přiskočil k chlapci a zvedl mu hlavu. Bezvládně se stočila na stranu a oči se lehce pootevřely. Nereagoval.

„Cos mu provedl?“

Muž se dál důkladně natíral houbičkou namočenou v rudé tekutině, která vydávala pronikavou vůni. Santal – zařadil Radek na správné místo další součást směsice pachů. Mužovo tělo dostávalo zvláštní téměř mystický nádech. „On je nic. Jen potrava,“ pronesl, aniž se otočil.

„Žije?“

„Možná. Nevím. Je mi to jedno…“

Radek se sklonil k chlapci a nahmatal mu puls na krkavici. Byl slabý, ale pravidelný. Prohlédl mu ruku. Rány se trochu zatáhly a krusta sražené krve zabránila dalšímu krvácení. Přežije… Nicméně barva kůže a chlapcovy mdloby i tak ukazovaly na hodně velkou ztrátu krve. Už chtěl vstát, když si vzpomněl. Vytáhl složený papírek a zastrčil ho chlapci do kapsy u kalhot. Najednou se ozval nepříjemný prskavý zvuk. Otočil hlavu. Muž se stále soustředěně natíral.  Teď se věnoval stehnům a přirození.  Za ním v kleci trůnila nějaká šelma. Upírala na Radka zelené oči a z růžové tlamy vycházel onen zlověstný zvuk. Teprve po chvíli mu došlo, že se dívá na kočku. Ovšem na kočku mimořádných rozměrů. Jestli je dodnes neměl rád, pak z téhle měl přímo husí kůži.

„Klid, Kyuuseishu,“ pronesl muž ke kočce laskavě. „Za chvilku ti dám ještě nášup.“

Radek se znovu sklonil k Vláďovi a začal mu rozvazovat provazy. Podařilo se mu rozvázat ruce, ale nohy byly příliš utažené. Na stole ležel nůž. Ještě takový neviděl. Měl tenkou a dlouhou střenku. Skoro jako menší kord.

„To je fuk,“ pomyslel si. Bylo jedno, čím Vláďovi přeřízne pouta. Natáhl se pro něj, ale muž se otočil a položil na něj ruku.

„Tohle je rituální nůž. Nemůžeš ho znečistit,“ pronesl mírně s úsměvem a díval se na Radka. V očích se mu zrcadlila láska. „Rozvaž svého obětního beránka ručně. Aspoň dojde k oltáři sám.“ Ukázal rukou ke stěně s fotkami. Radek zhypnotizovaně přistoupil a prohlížel si obrázky. Desítky a desítky fotek kočky a lidí. Všechny pokryté zahnědlými skvrnami. Některé se překrývaly, vykukovaly z nich jen růžky, ale ta prostřední byla na první pohled nová a na čestném místě.

„Moje Kyuuseishu a její jídlo,“ ozvalo se mu za zády. Radek se otočil a hleděl do tmavých očí cizince. Evidentně s prací skončil. Každičký kousek jeho nahého těla byl pokryt narudlou lesklou tekutinou. A byl vzrušený… Penis mu trčel dopředu jako další z rituálních zbraní. Radek znechuceně otočil hlavu.

„Vysvětlím ti to,“ nabídl se muž a zvedl ruku k fotkám. „Tady byla Kyuuseishu ještě koťátko, když jsem ji koupil v Japonsku před třiceti lety a tohle,“ ukázal na malého chlapce, „byla její první potrava. Ještě mám jeho oči schované tamhle,“ kývl hlavou někam na druhou stranu místnosti.

Radek na něj udiveně hleděl. „Jsi cvok?“

„Proč?“

„Jak schované? Co je to za kravinu?“

Údiv v mužových očích byl upřímný. „Pokaždé si beru něco na památku. Třeba z tvého kluka,“ podíval se na Vláďu, „ si asi vezmu ucho. Všiml jsem si, že je má fakt hezký.“

Radek polkl. Zahlédl mezi fotkami něco, co bylo neuvěřitelné… „Moji rodiče?“

„Jo, jo, jsou tu s námi.“

„A,“ stejně věděl, co uslyší, „… moje žena?“

„Ale jo,“ muž se začínal trochu nudit. „Je tamhle ve skleníku.“  Znovu kývl kamsi do místnosti. Radek se otočil. V koutě stála prosklená skříň. Na policích byly úhledně naskládané průhledné nádobky různých velikostí. Jejich obsah raději vidět nechtěl.

„Zabiju tě,“ ucedil mezi zuby.

„Já vím,“ muž se usmál a spokojeně kývl. „Proto jsi tu.“

„Děláš si ze mě legraci?“

„Ne,“ láska v mužových očích nemohla být čitelnější. „ Čekám na tebe už dlouho. Ty a já jsme jedno. Celek rozdělený na dvě části. Copak to necítíš? Copak ti není divné, že se objevím, kdekoliv jsi ty? Ty nemůžeš beze mne žít a já nemohu bez tebe zemřít. Je nám to tak určeno už po staletí. Už tolikrát jsme zemřeli,“ povzdechl si, „ a když se znovu narodíme, jdeme stejnou cestou. Nikdo jiný to privilegium nemá. “

„Jsi blázen.“

Muž zavrtěl hlavou. „Nejsem. My jsme sami sobě prokletím i požehnáním. Všechny minulé životy tomu tak bylo, ale…“ odmlčel se a podíval se na kočku. „Já už jsem unaven. Nechci už znovu na tenhle svět. Pořídil jsem nám… spásu. Viď, Kyuuseishu.“  Kočka zapředla a oči jí zasvítily.

Radek hleděl na muže a jeho vztek rostl. „Co tu kecáš za hovadiny, ty vrahu. Zabil jsi mi všechny, co jsem kdy miloval.“

„Musel jsem,“ muž pokrčil rameny, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na světě. „To je jediná možnost, jak tě očistit. Ty nemůžeš milovat nikoho jiného než mne. Každý, kdo ti omylem přijde do cesty, musí zemřít. Tvé city jsou vyhrazeny pro mne. Pouze pro mne.“

Radek už to nevydržel. Rozmáchl se vrazil muži pěst do břicha. Bylo to ale jako narazit do skály.

„Takhle ne,“ zavrtěl hlavou muž. „Tam máš rituální nůž. Tím mi musíš probodnout srdce, ale až ve chvíli, kdy budeš umírat. Musíme zemřít oba ve stejný okamžik, abychom byli konečně svobodní. Kyuuseishu nás potom bezpečně převede na druhý břeh.“

Radek už neměl sílu poslouchat dál zmatené řeči toho chlapa. Popadl židli a praštil ho s ní po hlavě. Židle se rozpadla a muž zakolísal. Během chvilky však nalezl rovnováhu a otočil se.

„Řekl jsem, že takhle ne. Nemusíš se se mnou prát. Já chci zemřít dobrovolně… Jen musíme ještě zařídit pár maličkostí.“

Nechal udiveného Radka stát a vykročil k Vláďovi. Vytáhl odněkud veliký nůž…

„Nech ho napokoji, ty zvíře.“ Radek se mu vrhnul po ruce a snažil se mu nůž vykroutit. Muž ho lehce odstrčil a jediným máchnutím přeřízl chlapcovy provazy.

„Oběť pro Kyuuseishu.…“ ukázal na Vláďu a vzal ho do náruče, jako by nic nevážil. Odnesl ho ke stěně a položil před klec. Otevřel dvířka a pohladil kočku po hlavě.

„Kyuuseishu, zlatíčko. Je jen tvůj,“ zapředl jako kocour a kočka mu stejným způsobem odpověděla. Pak se vrátil pro rituální nůž a uložil jej před svíčku…

Radek využil jeho zaujetí a sebral nůž, kterým před chvílí osvobodil chlapce. Muž se otočil. Usmíval se. „Chtěl jsem si z něj vzít ucho, ale je to zbytečné, když už se nevrátíme.“

V tu chvíli do něj Radek vrazil nůž až po střenku. Muž vykulil oči a chytil se za břicho.

„Říkal jsem ti rituálním nožem a do srdce.“

„Seru ti na rituální nůž. Je mi jedno, čím tě zabiju, ty zrůdo,“ syčel nenávistně a rychlým pohybem vytáhl nůž z mužova břicha, aby ho do něj vzápětí znovu vrazil.

„Takhle se znovu narodíme a všechno se bude opakovat,“ snažil se muž Radka přesvědčovat. „Můžeme to skončit, když mne poslechneš.“

„Nemám zájem!“

Potřetí ponořil nůž do obrova břicha. Zdálo se ale, jako by mu sil neubývalo. V očích se střídal smutek s láskou, ale mlčel. Jen se držel za břicho a sledoval potok krve, který mu protékal mezi prsty.

Radek vytáhl nůž a chystal se ke čtvrté ráně. „Chcípni už konečně, ty zmetku, ať se s tebou nemusím víc špinit!“

A pak se stalo několik věcí.

Kočka vyklouzla z klece a připlížila se k svému pánovi. Krve u jeho nohou si ani nevšimla. Zato upřeně sledovala cosi za jeho zády. Začala příst a on se usmál.

 Vláďa, kterého si do té doby nikdo nevšímal, otevřel oči a rozhlédl se. Chvilku pozoroval Radkův marný boj. Pak se natáhl pro rituální zbraň a namáhavě se zvedl. Připlížil se k muži a napřáhl se k ráně….

Radek se usmál. „Nejvyšší čas,“ chtěl říct a pochválit chlapce, jak to zvládl. Jenže muž bleskově chytil Radka do náruče a přitiskl si ho na prsa. Rituální nůž projel srdcem obou mužů ve stejnou chvíli, kdy kočka přestala příst.

 

 

 

 



Poznámky k tomuto příspěvku
sibyla (Občasný) - 4.1.2013 > Dobré...
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je deset + čtyři ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter