Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
	<zpátky Vzkaz z kolekce Mozaika pocitů Autor: Natalia (Občasný) - publikováno 18.12.2002 (00:32:56) další>

I. intermezzo

Otráveně otevřu schránku, vyberu ji a zase plechové víko zaklapnu. Účet za telefon, zaplatit elektřinu a nájem, pozdrav z Chorvatska od tety a její povedené rodinky, nějaký papír, barevný leták-Tesco má svoje super slevy, dopis od Anety z tábora poznám podle adresy kdesi na konci světa, dál tu máme...počkat - papír? Kdo by mi házel do schránky papír? Bez obálky, bez známky a bez adresy?! Zvědavě do něj nakouknu....

------------------------------

Poslouchám lamentace na svou osobu.

,,Slečno Bláhová, to snad nemyslíte vážně!" setře mě vrchní sestra.

,,Uvidíte, Viktorie, že když budete spolupracovat, tak se to zahojí dříve. Jednou jsem vám řekla-žádné pochodování po chodbách, maximálně si dojděte do koupelny nebo na záchod, ale abyste se tady procházela, to si snad děláte legraci. My vám chceme pomoci, děláme pro vás první poslední a vy jste ke svému zdraví úplně lhostejná!"

Kdyby milá zdravotnice věděla, jak se můžu ukousat nudou, říkala by něco jiného. Všechny knížky co za něco stojí jsem už dávno přečetla, časopisy znám na zpaměť, mobil používat nesmíme a cédéčka i kazety mám tak oposlouchané, že si je snad do smrti nepustím. To mám ležet a dívat se do zářivé běloby stropu? Nebo na starou paní, se kterou sdílím pokoj, jak se může utrápit a velké šedé kruhy pod očima se jí stále zvětšují? Či pozorovat ze zamříženého okna první vločky třpytivého sněhu, abych propadla znovu té nostalgické apatii? Ani náhodou! I přesto, že je mi víc než špatně potřebuji něco dělat. Opět zalehnu na pro nemocnici typické měkké, hygienicky bílé lůžko a zkouším si přemítat to, co se stalo před tím, než jsem se dostala sem, do téhle hrozné cihlové krabice plné trpících lidí a ustaraných lékařů.

------------------------------

II. intermezzo

Musíme se hned sejít - už vím, co s tím - budeš koukat!

Ale nikomu zatím ani slovo!

Míla

Cože?? Zabrejlím na zmuchlaný cár papíru ještě jednou. Že by Míla něco zjistil? No, ať je to cokoli sebemenšího, doufám, že to pomůže. Hodí se každá drobnost.

------------------------------

Ležím na operačním stole a všechno se mi mlží před očima. Sestra, dávající mi narkózu, má dvě hlavy, a ...a teď už se mi klíží oči tak, že pomalu nic nevnímám.

,,Jed..jedna," vydechnu, ,,d..dv..a, t....tř..." i už nedořeknu, nejsem toho schopna, doktoři i sestry zmizí a já jsem stále lehčí, nic necítím a upadám do hlubokého spánku.

------------------------------

III. intermezzo

V rádiu hrají mou oblíbenou písničku, zesílím ji na maximum a pobrukuji si ji dohromady se zpěvačkou. Tklivou a chytlavou melodii však ruší představy v mé mysli. Snažím se odreagovat, Míla určitě našel nějakou stopu, Maria bude v pořádku, najdeme ji a všechno bude dobré.

Ale ne, nebude. Pokud ji nenajdeme a neodvezeme do protidrogové léčebny, bude pozdě. Volala mi, asi před měsícem a říkala, ať počkám, že se vrátí. Ale kdy? Kdy se vrátí?

Nikdy! Drogy ji naprosto zmanipulovaly. Maria-správná a chytrá dívka, která vždy chtěla dosáhnout svých cílů, byla k sobě tvrdá a na tancování opravdu dřela-tak právě ta se teď nachází uprostřed pekla těchto smrti nebezpečných látek. Přibližně před deseti týdny utekla neznámo kam, jen aby si mohla užívat divokých party, dostatečného množství drog a také těch rán po nich.

Když se se mnou telefonicky spojila naposledy, vyprávěla mi pohádky. Doslova! Že na ni mám počkat, že se vrátí a všechno bude jako dřív, jen si užije a pak bude ok. Pak už o sobě nedala vědět.

S Mílou a Sárou ji hledáme všude. Ve městě není, to už jsme zjistili, nějaké stopy nám napověděly, že by mohla být v Praze. Jeli jsme tedy do našeho hlavního města, ale jak je snadné hledat jedinou osobu v takovém lidském mraveništi? Jako jehlu v kupce sena. Snad má něco Míla, musím doufat. Nahlásili jsme to hned Policii, ale ta odmítla se tím zabývat. Chvíli ji samozřejmě hledali, ovšem pak s tím přestali, prý je malá šance že ji někdo viděl, žádní svědci se neozvali. Ale my jsme odmítli se tím smířit. Někde přece být musí!

Za tři minuty pět, musím šlápnout na plyn. Místo, kde se s Mílou setkáváme je dva kilometry od mého města, protože on bydlí v sousedním a od S. to máme oba stejně daleko. Ale proč mi nezavolal? No, to teď nebudu řešit, hlavně abych se tam dostala přesně, jistě to je důležité. V mém spěchu hraje navíc roli zvědavost. Vyjedu z města ven, už mi zbývají jen ty zmíněné dva kilometry a pořádně přidám rychlost. Předjedu červenou Felicii, ošuntělou Škodu 100 a zařadím se za tmavě modrou Audi. Její řidič mě tedy opravdu znervózňuje, jede pomalu a v levém pruhu jsou auta, nemohu znovu předjíždět. Teď se uvolní místo, je to riskantní, ale pokusím se ji předjet. Míla už čeká, musím tam být co nejdříve, každá minuta drahá. Nacpu se tedy na levý pruh, přičemž si nevšimnu že Audi prudce přibrzdila. Co se děje? Přímo proti mně se vynoří ze silnice jakési stříbrné auto, značku poznat nestihnu. Uslyším jen zaskřípění pneumatik po drsné silnici, náraz, tříštící se sklo...a pak už nic. Upadnu do bezvědomí.

------------------------------

Zamlžená okna, mříže, čistě bíle natřený strop, prázdné zdi, deprimující pípání přístrojů a kapačky. Kap...kap..kap. Ve stejném rytmu, na setinu vteřiny přesné. Pohlédnu na primáře.

,,Vicky, " osloví mne přátelsky, ,,operace se povedla, jste už v pořádku. Teď budeme provádět rehabilitace a za necelý měsíc se už budete moci vrátit domů."

Ale co Maria?

------------------------------

Poznámky k tomuto příspěvku

Lian (Občasný) - 18.12.2002 > Nedokážu k tomu nic říct ani to oznámkovat. Sorry. Prostě mi to nesedlo. <reagovat

fungus2 (Občasný) - 18.12.2002 > Poněkud zvláštní, ale špatné to rozhodně není. <reagovat

Rickenharp (Občasný) - 18.12.2002 > je to hezky napsaný, ale přijde mi to trochu o ničem... <reagovat

centaur (Občasný) - 18.12.2002 > Samá intermezza, ale kde je tedy příběh? Intermezzo je mezi částmi příběhu a vymykají se mu, tak trochu, tady tomu označení nerozumím..? Jinak asi jako Lian. <reagovat

HACKMAN (Občasný) - 19.12.2002 > Utikame zivotem prilis rychle, musime se zastavit, aby nas dohnaly nase duse. <reagovat

Igracek (Občasný) - 18.12.2002 > Treti intermezoo jsem si musel primyslet, ale povedlo se mi tak bajecne, ze dokonale vyvazi ten zbytek a dam Ti za nej -> Body: 5 <reagovat

Igracek (Občasný) - 4.1.2003 > Igracek> tak moje perfektní intermezzo uz je v hajzlu . noo, tvoje škoda, bez něj to není vono <reagovat

Zrušit obrázky    Zrušit větvení

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku

<jméno   e-mail> Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je devět + deset ?