Na okna dopadá podzimní déšť,

nebe má barvu olověnou,

ruka se svírá v pěst,

po tváři horké slzy kanou.

Ztichl už i ptáků zpěv,

v duši osamělost,smutek a stesk,

tvář tvá těžko skrývá hněv,

takový lidský úděl jest.

Smutek život doprovází,

a nepomáhá nic,

pak ale řekneš si: ,,Co ti schází?"

Vždyť život je mnohem víc!

Skrz závoj mraků sluneční svit,

vzduchem zněl ptáku zpěv,

ve váze žlutý růže květ,

přece jen stojí za to žít.

Na tváři široký úsměv září,

v ruce srdce z perníku,

nebe skvělo se modří,

rosa leskla se v trávníku.