|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Znáte ten pocit, když vám z ničeho nic začne stávkovat močový měchýř a někdo tam uvnitř ve vás volá po svobodě močových cest? Ano, znáte! I já jsem to poznal jednoho krásného a velmi teplého dubnového dne v centru Paříže.
Nejdříve ve mně zavládla panika, protože takový močení v centru města, a navíc cizího, není žádná legrace. Jo, kdyby to bylo Brno a nebo Praha, ale Paříž. Ušlechtilé město plné krásných budov a zamilovaných párů si žádalo něco méně barbarského, něco více civilizovaného, než jen přiskočit za strom.
Chtělo to veřejnou toaletu.
Po dvaceti minutách urputného hledání jsem našel něco, co vypadalo na záchodek. Stálo to na okraji pěší zóny a tvářilo se to vcelku nevině. Připadlo mi to jako přerostlá popelnice, ale když to poslouží svému účelu, ať to třeba vypadá jako Chobotnice jednoho architekta.
Přišel jsem k tomu blíž a začal to obhlížet, jako kdybych to chtěl koupit. Zevnitř se ozývaly zvláštní zvuky a já pochopil, že tam zrovna někdo je. Vedle dveří stálo něco francouzsky a blikaly tam čtyři světýlka. Jenže jak to tak bývá, po francúzky dokážu říct tři čtyři slova, takže jsem vůbec nechápal, o co jde.
Asi po dvou minutách se dveře od záchodu otevřely a vyšla nějaká paní. Tvářila se spokojeně a tak jsem tam rychle vklouzl.
Uvnitř to vypadalo velmi čistě a moderně. Sněhově bílý záchod, navoněno a podlaha jen čistotou zářila. Cítil jsem se trochu zahanben. Nedával jsem moc šancí tomu, že by tak hezký záchod mohl být někde v centru města u nás.
Konečně jsem začal vykonávat potřebu. Ani nevíte, jaká to byla úleva. Jediné, co mi dost vadilo, bylo neustálé žvanění nějaké ženské z reproduktorů. Nevěnoval jsem tomu žádnou pozornost, ať si kecá, co chce, pomyslel jsem si. Hlavně, že mě nechá vymočit se.
Vše fungovalo do chvíle, než onen čistý záchod, který jsem již dokázal pokřtít, se začal zasouvat do stěny, až se v ní úplně ztratil. I protivná ženská přestala se svojí přednáškou a v té chvíli mi přišlo na mysl, že tu něco nehraje.
Upřímně řečeno, chtěl jsem pryč, chtěl jsem zpět tuzemsky smradlavý záchod, který nežvaní a nezasouvá se do stěny. Jenže bylo pozdě na všechny plačky.
Ze země vyjely tři trysky a spláchly podlahu pěticentimetrovou vlnou vody. Rovnou třikrát. První dvě dávky jsem chytil v plném rozsahu, při třetí jsem přiskočil ke zdi a držel se na vyvýšeném místečku, než to peklo skončilo.
Když bylo po všem, v botách mi čvachtalo a srdce bušilo ze šoku. Čekal jsem ledacos, překvapení v záchodové míse i mimo ni, závan všemožných pachů a kdo ví co ještě, ale tohle teda ne.
Umyl jsem si ruce a vyšel z toho očistce ven. Před záchodem čekal zájezd Japonců, kteří se tvářili dost vyplašeně. Dívali se na moje zcela promočené boty, ale já nepohnul ani koutkem úst. Narovnal jsem se, bradu nahoru a prošel jsem celý ten dvaceti členný zástup Japonců se ctí na štítu. Asi ještě neviděli Moraváka, pomyslel jsem si.
Až později jsem se dozvěděl od své přítelkyně, že ty světýlka signalizují volno-obsazeno-čištění-uzavřeno.
Příště raději přiskočím k tomu stromu. Myslím, že udělám menší mezinárodní pohoršení než na toaletě.
|
|
|