Jsem úředník. Každý den sedím za papírovými mrakodrapy; ani přes ně nejsem vidět. Sám se ztrácím v přeplnění mé pracovní desky, tak v prázdnotě mého bytí. Neznám odpověď, či se bojím položit otázku pro mně nejzákladnější? Jsem stroj na třídění formulářů? Jsem kontejner na smíšený odpad? I přemýšlím já občas nad výhodami bytí. Člověk jenom musí a nesmí. Vše v bludném kruhu dvou rozhraní. A tam kde jsem mimo kruh je zákon. Zákon v podobě lidského já. Toho já co mi šeptá neslyšně do ucha. Já co tahá za nitky A jak tak přemýšlím, vidím věci. Jsou tak daleko a přesto na dosah ruky. Sklo přede mnou mě dělí od reality. Té reality uvnitř mě. A já chci ven. Mísa s vodou se jíž naplnila a přetéká. A jak tak voda teče, topím se. Topím se v obleku mého rozhledu. V nových botách mého života. V poutech mých životním plánů. V kleci představivosti. A jak tak hledám sebe sama se na dně nádoby vidím. Hledím do průhledného zrcadla. Uvědomuji si tu nesnesitelnou lehkost bytí. Vidím se orazítkovaného a podepsaného společností. A má mysl to akceptuje. Rozbořím zrcadlo a proskočím sklem. Nebudu vám chybět. Nezemřu společně s mým tělem. Osvobodím se. Už nechci být věc. Už nechci být loutka. Už nechci být. Rozebíhám se a skáču do neznáma. Zem pode mnou se lačně natahuje po mém životu. A přes to tam není nic víc než prázdno. Už není čas. Nesmím se otočit za životem. Je pryč. A já jsem konečně volný. A už si nepokládám otázku mně nejdůležitější. Kdo jsem? Už vím. Jsem pocit. Jsem závan větru. Jsem vzpomínka. Věčná nekonečná.
|