Seděl, seděl, malý, chorý, mrzáček na kopečku.

                                                                                                                                             Měl horečku, malárii, i trauma z dětství.

                                                                                            Na všechno hleděl shora.

    Hora nebyla ani velká, ani malá.

Záleželo na dioptriích v srdci.

Seděl, seděl a louskal oříšky.

Veverkám.

                   Ty trpělivě seděly, seděly a čekaly, čekaly.

                                                                                                      Na sousto.

Mrzáček měl na sobě spacáček.

Třetí ručkou papal z Hrníčku vař.

Byl nekonečný.                                                                                                                                                      Zdroj hrníčku.

                                                                                                                                                                                                  I velikost mrzáčkova žaludku.                                                              

                                                                                                Louskal, louskal.

Opakoval, opakoval:

slibuju, slibuju.

A tak veverky ještě trpělivěji:

trpěly, trpěly.

Hladem.

Kaše tekla ladem, skladem.

Mrzáček louskal, louskal.

Na vzdálené kraje koukal, koukal.

"Okusit tak kousek té země!" řekl mrzáček a okusil celý oříšek.

Veverky seděly, seděly a tupě hleděly, hleděly.

Kdo by se ale zlobil na politického mrzáčka? Vždyť se jen zamyslel!