Již
dávno odvyknul jsem si
vážit života, nudy vezdejší.
Cynickým smíchem utišil jsem vždy
bolestnou touhu než mučení hroznější.
Touha po lásce však nezaniká
toď vždy a záhy zjistil jsem.
Zas duše má toužebně vzdychá
potají šeptám si slůvko - tvé nejhezčí z
jmen.
Cynické srdce mé, po lásce prahne
krápníky štěstí cinkají na poplach.
Má obava, že štěstěna ruku svou stáhne
a v srdci žár ohně, změní se v chlad.
Vždyť život je sen a sen je život
jsi křehká vločka, něžná a sladká,
ta něžná křehkost mne nutí v šepot
a slovo láska jest loďka tolik vratká.
Vždyť žár mé touhy, srdce a dlaní
snad rozpustil by tě bez vyčkání.
Tak sen je život a život sen
na rtech mi zůstává tichý sten.