Naplnil jsem discman cédéčkem, který jsem předtím nikdy neslyšel. Je to ňákej džez. Právě teď hraje druhá písnička. Je v tom hodně piána. Jasně si dokážu představit ty ženský prsty, jak se proháněj po tom černým a po tom bílým. Nikde se moc dlouho nezdržej. Odsejpá to.

  Třetí písnička. Rychlost opadla, napětí povolilo, energie tam ale pořád je.

   Dál za těma prstama vidím bílej svetřík, naplněnej malýma, ale pevnýma prsama. Svetřík se naklání do stran. Sem tam. Rytmus. Zatímco já sedím rovně a píšu. Já se snažím ohejbat slova. Snažím se naplnit je rytmem.

  Potlesk.

  A teď jsem znovu přidali.....Cha, nestíhám. Jede. Vlasy má vyčesaný nahoru. Jenže jí ten pohyb pár kadeří vytáhnul a nechal je spuštěný na hebkej krk.

  Chlapi v publiku z těch kadeří nedokážou spustit oči. Podupávaj si do rytmu a představujou si, jak jí zvou na kafe. A vona jim na to říká: ,,Tak jo, to by bylo fajn.“ Protože (potlesk) tohle hudba s chlapama dělá. Dělá z nich dobrý chlapi.

  Tahle písnička je pohodička. Raz dva raz dva.

  Ženský v publiku kouřej dlouhý bílý cigerety, nebo upíjej červený a nebo bílý víno. Jsou to dámy. Možná to neuměj s klavírem, ale maj v sobě spoustu jinejch kouzel. A źenský z publika s náma choděj na to kafe. A jako ta muzika z nás dělaj lepší chlapi.

  Potlesk. Ke klavíru. K publiku.

  Kadeře se přivynuly k jejímu krku. Někde za tou hudbou slyším cinkání sklenic na baru. Vypadá to na pěknej večer. Čas v našich životech si vzal čas na rozmyšlenou. Hudba to na chvilku vzala za něj. Až se vrátí, budeme o něco bohatší, budeme ho líp snášet. Ten čas.

  Píšu naslepo. Normálně si na nějaký cd musím nějakej čas zvykat. Teď píšu a poslouchám naslepo. A nebolí to. Džez je dobrej. V kombinaci s ženou a klavírem.

  Tak dobrou.