Miláček a Pohádkářka

Stmívalo se, na obloze se táhly odstíny modré, růžové a světle oranžové barvy. Seděla jsem na větší  uschlým plevelem zarostlé ploše a dívala se na kruhový objezd. Moje srdce mě trhalo zevnitř, krev mi pulsovala, v žaludku jsem cítila houf vrabčáků, kteří se snažili dostat ven. Nemohla jsem dýchat. Pálil mě obličej a s každou slzou mi projížděla celým tělem neskutečná bolest. Objímala jsem své roztřesené nohy a táhla je k bradě, aby se aspoň na chvíli zklidnily. Nepomáhalo to. Pokoušela jsem držet pevně svoje malé bytí s myšlenkou na záchranu před zánikem,jenž se mi zdál neodvratitelný. Všechno ve mně hekalo a bušilo. Snažila jsem se do sebe nabrat vzduch, ale vzápětí jsem ho pouštěla zpátky neschopna jej v sobě udržet.

Teď se mi zdál celý svět velký a já nicotná a bezbranná, přerývavě jsem dýchala s hlubokým nezastavitelným nářkem, už jsem ani nepřemýšlela nad čím brečím, bolest v každém milimetru mé bytosti mě k tomu násilně nutila.

Nakonec moje ruce povolily v sevření a já se svalila na záda vysílením. Můj dech už jen nepatrně sípal, cítila jsem hlukot té bušivé roztříštěné věci uvnitř mého těla a neschopnost čímkoliv pohnout. 

Ležela jsem tam ještě když už tma polykala okolní krajinu, světla na silnici blikala a nebe bylo bez hvězd. Černé a nešťastné. Oči jsem nemohla otevřít, rvala jsem se s očními víčky. Teď už to ovšem nebyla víčka, byly to nakynutá víka, a jakmile se mi je konečně podařilo odlepit od sebe, byly zde jen dvě malé štěrbiny zavinuté v závoji mlhy, takže jsem v té tmě zprvu neviděla ani obrysy, jen šmouhy světla. Srdce i dech se ozývaly pravidelně. Přesto moje nohy, když jsem se na ně pokusila vyhoupnout, mě odmítly poslechnout. 

Sebrala jsem všechnu sílu a povedlo se mi zvednout se ze země, cítila jsem jak moje krev prská bolestí a v hlavě mi každou vteřinu bouchl tříštivý granát. Netuším, jak jsem v tu chvíli zvládla svoje tělo přesvědčit, aby došlo domů. Před vchodem jsem nešikovnýma rukama prohrabávala ty čtyři klíče, co se mi houpaly na železném kroužku neschopna chytit ten správný. Odemkla jsem.

"Měla jsem o tebe strach? Kde jsi byla? Co se ti stalo? Mluv se mnou! Proč neodpovídáš? No tak řekni mi, co se ti stalo?" přitlumeně řval na mě hlas mé matky, nevnímala jsem ho plně, přes tu ostrou bolest a jakýsi stín v mém myšlení.

"Co se děje? Co je jí?" slyšela jsem bráchu, začaly mi téct slzy, když jsem si vzpomněla na odpověď.

Pohlédla jsem na ně, škvírkami oteklých očí, chtěla jsem odpovědět mezi tekoucím vodopádem štiplavé vody, ale můj hlas zkolaboval.

Klapala jsem po schodech, pomalu se kolíbala na nohách, které se mi každou chvíli bezmocí podlamovaly jako kdyby nebyly ani moje. Slyšela jsem otázky za nehmotnou zvukovou krabicí kolem mé hlavy, nezpracovávala jsem ozvěny jejich kroků, bylo mi to jedno.

Otevřela jsem dveře, neprokrvené prsty s každým nepatrným pohybem třepotaly. Otočila jsem se k velkému zrcadlu na zdi. Za normálních okolností bych se vyděsila. Moje blonďaté vlasy byly rozlítané do všech stran, celý můj obličej, krk a horní část těla byla pokryta černou oponou z rozteklého líčení. To všechno zakrývalo zarudlý opuchlý obličej a rudé oči. Neudělalo to se mnou nic, obrátila jsem se.

Nad stolem visela zarámovaná fotka, oči, které pomalu utichaly v pláči, se protrhly a nastala hrozivá průtrž mračen s hromobitím neutichajícího řevu. Sesunula jsem se na zem. A už to přicházelo zase. Srdce, dech a bolest. Bolest prořezávající tělo ostrou břitvou a bičující nezahojené rány. A jestli jsem si myslela, že poprvé to byl nejhorší zážitek mého života, podruhé se tomu zdálo ještě horší.

To byl ten den, kdy uvnitř celého mého já se vykopaly dvě obrovské díry po ztracení milovaného člověka a nejlepšího přítele a malé skulinky od ostří blízkých přátel...

Ráno jsem se probudila. Vlastně už nebylo ani ráno, uvědomila jsem si, že mě nechali raději doma. Nebrečela jsem, přesto moje tělo stále truchlilo bolestí a mozek se snažil prodrat každým otvorem ven.

Obtížně jsem si prohlížela stále nateklýma očima hodiny. Půl druhé odpoledne. Těžko říct kolik hodin jsem spala. Vzala jsem si další prášek na nervy, který mi v noci už jeden vecpala mamka a opět jsem upadla do hlubokého spánku.

"Pohádko, vstávej. Večeře! Vstávej! Pohádko, halo! Slyšíš mě? Ona mě snad neslyší! Pohádko, vstávej, nedělej, že spíš!" Ach, nesnášela jsem ten uječený vyřvávající hlas. Uklidňující prášky stále působily a mě bylo zatěžko je přemoci a vzbudit se. Nakonec jsem musela, protože nepříjemný drásající řev mi ničil veškeré nervové spoje.

Chraplavým hlasem jsem ze sebe vydala jen dvě slova.

"Nemám hlad."

Když jsem se znovu probudila, za okny nebyla noc ani den, mohl být podvečer nebo brzké ráno, podle malé škály barev jsem poznávala, že slunce bylo již nebo stále úplně schované. Z mého okna nebylo možno vidět měsíc, ten byl pozorovatelný jen z druhé strany domu. Zamžikala jsem tedy na hodiny. Půl šesté. Potom muselo být ráno.

Moje tělo se pohybovalo způsobem jako kdyby vrstva zakrývající maso byla ocel. Tak ztěžka se mi i dýchalo. Mohly za to jistě prášky, i když můj mozek už byl zcela vyspalý, tělo mělo stále půlnoc.

Věděla jsem, že už musím do školy, toho jsem se děsila. Všechno, co slovo škola znamenala byla přetvářka, úsměv a věta : "Takhle je to lepší." Nic nebylo lepší.

Už jsem necítila žádnou bolest jen otupění. Věděla jsem, že je to dočasná bublina kolem mého těla, která nepropustí jediný cit alespoň na určitou dobu. Bublina, která může kdykoliv prasknout, jen nelze předvídat kdy. Mohla jsem jen tušit, kdy to znova přijde.

Tak tahle doba netrvala moc dlouho, jakmile jsem si uvědomila, že nemám, co dělat, protože je brzo i na ranní hygienu, upřeně jsem začala zírat na počítač.

Myšlenky se mi točily kolem sociální sítě Facebook. V oblasti šestnáctiletých je vším. A věděla jsem co tam najdu, a co tam nechci najít. Jen pomyšlení na slovní spojení "Miláček už není ve vztahu s Pohádka" jsem cítila jak se do mých žil vlil bazének třiceti centimetrových piraň a ty začaly svými ostrými špičatými zoubky rozhryzávat moje vnitřnosti.

  Přesto jsem zasedla ke stolu, palcem u nohy stlačila tlačítko start a dívala se jak nabíhají Windows XP. Věděla jsem, co tam najdu. Proto nebylo překvapením, když jsem zkontrolovala Miláčkovo zeď a všichni už to rozebírali, jak je to skvělý, slovy: "Už zase", "konečně", "hurá". Tiše jsem vzlykla a cítila tu malou horkou breberku stékající po mých tváří. Polkla jsem, tak hlasitě, že se mi zdálo, že to v tom prázdném tělo vytvořilo ozvěnu.

Zrušila jsem "zadaná" na "nezadaná" a smazala na virtuální zdi automatickou poznámku o změně stavu a rychle se odhlásila. Změnila jsem si následovně icq, skype a všechny prostředky ke kontaktování mě a nakonec vypnula počítač.

Snažila jsem se všemožně přemýšlet nad něčím jiným, protože destruktivní záchvaty předchozích dnů nebyly nic příjemného. A tak jsem přemýšlela nad facebookem.

V době štěstí jsem tam byla pořád hlásající, jak je Miláček úžasný, a že se mám naprosto perfektně a svět nemůže být lepší. V době smutku, v momentě, kdy jsme se s Miláčkem pohádali, jsem si tam stěžovala na něj a na krutosti světa , nechávala se konejšit svými nesčetnými obdivovateli a přáteli a nechávala je na Miláčka nadávat. Za to teď v největším neštěstí jsem nebyla schopná. V opravdovém neštěstí jsme tedy opravdu sami. Dokud to trochu nepoleví a já se nebudu moct dívat utrpení do očí a říkat, že se mám skvěle a troubit to do světa tak dlouho dokud to nebude pravda nebo aspoň nezmizí ty malé ostrozubé rybičky cupající moje dodělávající orgány.

Už bylo po šesté. Dívala jsem se na postel, kde celý polštář byl od rozmazané řasenky, stejně jako obličej a vlasy, jež se na mě šklebily v zrcadle. Tentokrát jsem byla zděšená, můj panenkovský vzhled byl roztříštěn.

Měla jsem dvě hodiny na to se dát do pořádku. Netoužila jsem dělat někomu radost. Nemínila jsem vůbec dávat najevo, že se mnou je něco v nepořádku. Věděla jsem, že všechny pohledy ve škole budou směřovat na mě. Všichni se budou šklebit nad tím, že zažívám peklo. Já se raději budu smát. Jen se tvářit nad tou vší prohrou jako že to je moje výhra.

Ztěžka jsem se nadechla, zaplnila všechnu tu bolestnou prázdnotu jež mnou lomcovala ještě prázdnějším vzduchem a začala se tvářit jako by mě to kde jak naplňovalo.