|
Jalových srpců sněhová koule
Číhá na tebe ještě v mezích
Utíká se do sebe něco v tobě
Nemá kudy
vyrazit ven
V závěsu mrznutí
Skoro jako živá
Z reálné bolesti
Nitra
Do sebe utíká
Nevnímá okolí
Z perutí větviček
Dýchajících stromů
Pojímá prázdné
Už potřetí se třese
Pláčem nebo zimou
Nebo mrtvým světlem
Ve tvých stínech
Otočila se ke zdroji
A tam za světel z pekla
Za burácivého mlaskání
Medvědi snědli člověka
Do sebe se utíká
Nevnímá okolí
Už ví, kam půjde plakat
Nad čím hrobem sténat
Kde se znovu narodit;
Kde se narodit jinak.
Reflektory svítí
Na krvavou spoušť
Je tak sytá
Tak zvláštní
Jako nádobka, zdobená démanty
V níž nezbylo kapky reálného
V teskných slzách prázdnota
V prázdnotě medvědí popularita
V prázdnotě, v sněhových koulích
Do sněhu prosakuje život
Chystá se skočit
Ze života
Melodie vnímaná vzdáleně
Usmrcuje jediným sousledem tónů
Rozevřít náruč
Do sebe utíká
Nevnímá okolí
S hlasem svodu
Šeptajícím
Křikem úžasu
Páska se otáčí
Tichem do odrazu
Definici reality
Už se nemusí snažit pochopit
(Nikdy)
Do zmatků padajících těl
Medvědů v sametu a bušících spánků
Ona to udělala:
Zbláznila se
Do sebe uniká
Do sebe uniká
Není cesty svisle vzhůru
Do prázdna, ticha, medvěd zívá
Když hraje medvědí revue
Ruka sjela po plechu
Odshora dolů
Pálí a tepe
Existuje
Nevnímá okolí
Už ani nepláče
Kde jen se znovu narodit;
Kde se narodit po svém
Ke smrti vzduchem
Neuvěřitelnou rychlostí
A přece zbývá tolik času
- v klidných vodách oranžového nebe
Zůstala vzpomínka
Jak abstraktně zmrzlé psychedelično hřeje
Jak bezelstně ji naplňuje
Do sebe utekla
Okolí zmizelo
Ještě na půl metru
Unikne pryč ze sebe
Srdce na křídlech
Pochopilo
Polámané kosti
Smíchem v slzách v krvi
| 
