Prší
Prší, znovu prší,
kapky padají na chodník,
Mrzí, znovu jí to mrzí,
existuje ještě dík?
Opravdu to tak je?
Opravdu to tak bylo?
Smutná a naivní,
štěstí na ní nezbylo.
Rozmazaný svět,
blátem, šedí,
prší a prší,
štěstí na jiném sedí.
Vzpomíná, bylo jim hezky,
al e dnes je zničená.
Co se stalo? Co se zlomilo?
Proč je tam stržená?
Dívá se, ty tady nejsi,
prázdnota bolí,
cos to kecal,
sliboval hory doly.
Ticho.
Dlouhá tmavá chodba.
A smích.
Ta zlomyslná chlouba.
Jak to je?
Jaká je skutečnost?
Jaké postoje?
Kde je její výřečnost?
Kde asi..kde je všechno
o co přišla,
vzpomínky bolí,
proč ztrácí, co našla?
Sedí...na podlaze,
v uzavřeném pokoji,
tma a světlo,
tolik láska nestojí.
Leží...na zemi,
a poslouchá
rušné ticho
odmlouvá.
Není začátek a není konec,
ale stále prší.
Mokrá silnice,
co j tu drží?!
Ani nevíš, co máš,
lásku, štěstí,
a le mě prší slzy.
|