Ta bláznivá

Celý den bylo temno a jen pršelo. Šel jsem z práce a těšil se na šálek voňavého kafe. Na ulici nebylo slyšet nic jiného, než ťukání kapek o kapoty stojících aut a tekoucí špínu podél cesty. Hlavu jsem měl skolněnou, zamuchlavou v límci a kapuci, byl jsem po nudné práci vypnutý a jediné, na co jsem myslel, bylo to kafe. Přesto ke mně něco proniklo zvenčí. Jemný hlásek, tenký a nepovšimnutý, co se táhl a byl neviditelný jako vlákenko pavučiny. Proplul ke mně i přes silnou vrstvu látky kapuci a mé apatie, odrážel se od dešťových kapek, plul po nich, hrál s nimi. Kap, kap kap. A ten hlas každou kapku spojil s ostatními. Dešťový náhrdelník. Musel jsem se zastavit. Nejprve úžas, pak zvědavost. Ale věděl jsem, kam mám jít. Kde je zdroj té dešťové hudby.

Malá Marcela, ta bláznivá Marcela. Bydlela jen asi dvě ulice od té naší a každá babka v městečku se při absenci nápaditějšího konverzačního tématu uchylovala právě k Marcele.

Ta divná, ta bláznivá, co je pořád sama, to vám povídám, ta tu jednou umře hlady nebo na nemoci, viděli jste, jak vypadá, vůbec se o sebe nestará, a ty šaty, panenko Maria, chuděra, určitě jí špatně vychovali, ta má být zavřená někde v ústavu, však jednou na mě vzpomenete, až ji v tom starym domě najdou mrtvou, to vám povidám, ale jo, je to hodná holka, ale nemá to v té hlavince v pořádku, však by se měl o ní někdo postarat, malá bláznivá Marcela, ta nedopadne dobře, to vám povidám.

Každé městečko či vesnice má svoji postavičku, svoji malou bezvýznamnou postavičku, co plní funkci právě k zaplnění toho nudného místa mezi sousedskými rozhovory. O Marcele jsem slyšel hodně, a i když jsem při cestě do práce míjel její malý starý domek, nikdy jsem se o ni nezajímal, nikdy jsem ji ani pořádně neviděl. Občas jsem na její zarostlé zahrádce zahlédl odraz žlutých šatů, co podle střihu vypadaly, že je měla ještě po babičce, a které podle řečí nosila neustále a snad to byly šaty její jediné, jí samou jsem ale nikdy doopravdy neviděl. Zkrátka jsem se nezajímal, vždy jsem se pokládal za člověka spíš městského, jemuž je tohle starání se o sousedy a vesnické postavičky cizí. Z toho, co se mi po větru sousedských vztahů doneslo, byť omylem, jsem věděl, že její domek, co zdědila po rodičích, prarodičích, praprarodičích a tak dále, každoročně vyplaví voda z jen pár metrů vzdáleného místního potoka. Domek jsem od pohledu znal, už se celý prohýbal a kroutil, vespod byl prorostlý plísní a všelijakým plevelem, neuměl jsem si představit, že by v tom objektu ještě mohla fungovat elektřina či plyn.

Když jsem si na to, uprostřed té ulice, stojící v dešti a poslouchající to tenké vlákenko podivné melodie, vzpomněl, prolétlo mi hlavou jen udivení, že si bláznivé Marcely doposud nevšiml žádný byrokrat, neposlal ji do ústavu s prohlášením o nesvéprávnosti a nezabavil její pozemek, byť ubohý. Tahle malá bezděčná myšlenka se přidala k té melodii a já se plný zvědavosti vydal zcela automaticky k domu té bláznivé. Šňůra dešťových perel, propojených tou nádherou melodií, mě vedla, vábila, byl jsem jak pes z pohádek, co jde po svazku uzenin nebo jako lesní zvířátka, co snědli Jeníčkovi a Mařence jejich cestičku z chleba. Vstřebával jsem do sebe každou notu, každou kapku a toužil vidět, konečně doopravdy vidět tu tajemnou, bláznivou, posmívanou a ubohou Marcelku.

Melodie byla čím dál krásnější, lahodnější a silnější, odrážela se od padajících kapek a jako kouzelná malá víla poskakovala blíž a blíž tomu starému, rozpadajícímu se domku. Uviděl jsem ji. Byla v té nikdy neposečené trávě, stála ve svých stálých šatech, jejichž žluť vybledla už dávno a jejich četné odřeniny a díry od molů deformovaly funkčnost šatů na cosi groteskního. Měla rudé vlasy a pomyslel jsem si, že umyté a suché musí být nádherné, protože i teď, zplyhlé deštěm, zářily v té podzimní šedi rudým ohněm. Ale hlavně: tančila. Tančila a zpívala, pohybovala se mezi kapkami jako akrobat, jako malá sestra samotného deště, její hlas objal každou kapku vody a pohladil ji, mazlil se s ní až do jejího pádu. Ta melodie neměla slova, proplovala vším a já byl hypnotizovaný. Šel jsem blíž, otevřel malou zrezlou branku jejího podivného království a vešel do té vysoké mokré trávy. Obešel jsem tu zmoklou vílu, opatrně, jako bych se bál, že jakýmkoliv větším pohybem či zvukem ji zlomím, naruším a ona zmizí. Sedl jsem si na verandu, plnou plísně a bujících rostlin a jen ji tiše pozoroval. Nevnímal jsem svůj rozum, neměl jsem pro něj jakýkoliv argument pro to, proč sedím na plesnivém dřevě celý promoklý a koukám na bláznivou Marcelu, nechtěl jsem nad čímkoliv přemýšlet, a ani jsem nemohl.

Tančila dál, ani mě nepostřehla, točila se ve víru, ve svém vlastním světe, do kterého pomalu táhla i mě. Točila se dál, najednou však sklonila hlavu z té nebeské závratě a podívala se mi přímo do očí. Ty její byly pomněnkově modré a čisté.

„Kalafuna skáče malé cavyky!“ vykřikla na mě s širokým dětským úsměvem. Chvíli jsem přemýšlel, jestli jsem už tak mimo, že se můj mozek a uši zbláznily. Ale ne, opravdu to řekla.

„Lovíš kupovačky snadného kočáru?“

Zvuk té věty zněl zcela normálně, ale obsah neexistoval, nebo jsem ho nechápal. Vše to říkala naprosto obyčejně, pro ni to smysl mělo, bylo to ale, jakoby měla přeházený smysl a podobu slov.

Nečekala, jestli jí odpovím, ať už říkala cokoliv, zase zvrátila hlavu do nebe, zasmála se a zpívala dál. A já byl opět hypnotizován, pozoroval jsem její bosé nohy, jak se pohybují celé od vlhké hlíny a přilepených útržků trávy, její mokré vlasy, jak z nich odkapává voda, její nuzné šaty, drobnou bledou tvář a proplétající se ruce s jemnými prsty a křehkým zápěstím. Zavřel jsem oči a přesto ji stále viděl, její melodie mi byla nápovědou, viděl jsem každý její krůček, obrat, úklon hlavy, viděl jsem jak se jako nehmotná odráží od jednotlivých stébel trávy, tančí, tančí, zpívá, zpívá, tak teskně a přesto radostně, její melodie byla melodií deště, byla melodií vody, letěla, vznášela se, tak jemná a neskutečná. Vnímal jsem každou drobnost, každý dotek, cítil jsem to, co jsem nikdy necítil, ta hudba se mě zmocňovala, můj zrak se začal proměňovat, ze zmoklé trávy se staly krásné zářící plameny, ale ne žhnoucí, nýbrž čisté a nevinné, barvy utíkaly, honily se v podivném rytmu, kapky vody obletovaly tu malou bláznivou vílu, řadily a tančily podle její melodie a její vlasy plály a byly vším, vodou i ohněm. Ona, dirigentka, skladatelka, a přitom nenadřazená, vytvářela nové tóny, nové dimenze, neskutečno, a já poslouchal, létal jsem duchem kolem ní a byl součástí celé té melodie, pochopil jsem tóny, stal jsem se jimi, a rozuměl jsem. Naladil jsem se, rozšifroval jsem kód. Cítil jsem, že teď jsem v jejím světě. Ale možná jsem se nedostal pouze do jejího světa, možná jsem pronikl pod povrch, hluboko, kam ostatní nevidí, pod ten obal, protože tohle bylo tak pravdivé, tohle byl skutečný svět, intuitivní, plný, bez šedi a falše. Vnímal jsem, jak v realitě otevírám oči, přesto ten úžasný svět barev a melodií nezmizel, stále jsem tam byl, protože jsem rozuměl. A promluvil jsem na ní. Pozdravil jsem jí, poděkoval jí. A slyšel jsem se, kdesi někde daleko jsem vnímal, že říkám věci naprosto nesmyslné, tak, jako se mi zdálo, že před chvílí říkala ona, ale teď, teď měly smysl! Tohle byla pravá řeč, rozuměl jsem a ona rozuměla mně a odpověděla mi. Malá krásná a pravdivá víla, neskutečná, cizí a přitom ryze přírodní, znal jsem ji, znal jsem ji vždycky. Rozumím jí. Tančí pro malého človíčka, a děkuje mi, že mě má ráda, protože umím mluvit. Ostatní neumějí. Miluji ji. Moje matka, sestra, milenka.

Tehdy jsem odešel, ani nevím jak, a ještě dlouho jsem byl ponořen tam hluboko, tam, kam ostatní nedosáhnou, protože nikdy netančili s ní, nikdy ji neslyšeli. Každý den jsem se chodil koukat k jejímu domečku, k jejímu království, ale už netančila, už to nebylo potřeba, protože jem jí rozuměl už navždycky, i když obraz jejího světa vyprchal. Zvykl jsem si nosívat jí malé sladkosti-čokoládové zákusky, co jsem objevil v jednom obchůdku. Přišly mi pro ni jako stvořené, malinké, jen z lehké čokoládové podušky, nahoře nadýchaný bílý krém a na vršku malinkatý marcipánový kvítek, co se na tom bílém vzdušném podkladu vznášel jako ona při tanci. Celé to bylo tak jemné, křehonké a lehčí než pírko, neodolal jsem a vždy, když jsem měl cestu kolem jejího domu, nechal jsem jí na verandě pokaždé jeden kousek. Neznamenalo to nic, prostě jsem chtěl, bylo to jako když má někdo zvyk vždy pohladit kočku, když jí vidí, nebo když malé děti musí šlápnout do louže prostě proto, že tam je. Celé dny třeba seděla vzadu za domem a bosé nohy měla ponořené v potoce, přestože byla třeba půlka listopadu, usmívala se s pohledem do neznáma a já vedle ní jen seděl a vnímal její přítomnost. Malá němá víla. Občas jsem měl nutkání položit ji kolem ramen alespoň svoji bundu, ale zdálo se, že zimu naprosto necítí. Navíc jsem se bál se jí jakkoliv dotknout či se více přiblížit, měl jsem pocit, že kdybych tohle udělal, rozplynula by se a má ruka by prošla skrz. A tak jsem s ní celé hodiny jen seděl, mlčel a bylo mi dobře.

Pak jsem musel odjet kvůli práci. Změnit bydliště. Já nedokázal být kompletně ponořený tak hluboko jako Marcela, musel jsem žít i ten šedý život, ale jen těžko jsem se smiřoval s myšlenkou, že ji už nebudu vídat.

Uplynula nějaká doba, nevím jak dlouho, a já jednoho dne v jídelně uviděl ty zákusky. Ty, co jsem jí tehdy pokaždé pokládal na verandu. A zase jsem si plně vzpomněl na ten krásný svět, na její zvláštní nepřítomnost a na žluté vybledlé šaty. A při nejbližší příležitosti jsem si vzal dovolenou a odjel tam. Tam, kde leží její malé království.

Stál jsem před jejím domkem, ještě zkroucenějším, než tehdy, ve střeše už zely veliké díry a slepá okna už dávno nebyla pravoúhlá. Ale byla tam, tam vzadu. A chovala děťátko. Otočila své pomněnkové oči na mě a dítě s ní. Oba se usmály. Sedl jsem si vedle ní, nepotřeboval jsem se na nic vyptávat, jen jsem ji vnímal. A rozbrečel jsem se zvláštní radostí. Malá víla, malá matička.

Tenkrát jsem přespal u bývalých sousedů. Tetka byla hodná a čiperná, hned mi povyprávěla, co všechno se událo, o co jsem přišel a co se z jejích předpovědí splnilo. Pak se na mě divně podívala a řekla: „Vy jste přijel kvůli ní, žejo! Kvůli bláznivý Marcele! Má teďka děcko...no a víte, mě by zajímalo, vy jste k ní potom hodně chodil...“ nedokončila a vyčkávala. Zůstal jsem napolovic cesty s jejím lívancem k puse a asi jsem hodně šokovaně zíral. Nikdy jsem nad tímhle nepřemýšlel, nenapadlo mě, že by si to někdo mohl dát do souvislosti. Vždy, když jsem na ní myslel, myslel jsem na ní jako na vílu, na přízrak, malou neznámou bohyni a jakékoliv pozemské a hmotné souvislosti pro mě v tu chvíli neexistovaly. Ujistil jsem rychle svou hostitelku, vlastně i po pravdě, že jsem Marcele pouze nosil jídlo. Spokojila se s tím, i když úšklebek si neodpustila a pokračovala s tím, že jsem dobrej člověk a že ví, že bych tohle nikdy neudělal, nikdy bych nezneužil chuděry bláznivé, ale že to dítě je chudák největší, a že to museli ze své občanské povinnosti ohlásit a dítě jí sociálka sebere, všechno bude jen pro dobro jeho i její.

Ted den zas pršelo. Ona stála na prohnilé verandě, bosá, v šatech proděravělých moly, vlhké rusé vlasy jí padaly do modrých očí a brečela. Tiskla dítě k sobě, křičela na cizího pána a paní, co se po ní sápali těžkýma rukama, ale oni jí nerozuměli. Nesahejte na ni, rozplyne se, chtěl jsem vykřiknout. Nechtěla dítě pustit, křičela, prala se a oni vytáhli ostrou jehlu, injekci a vstříkli jí do těla, do toho jejího jemného, neskutečného těla ten jed, těžký, cizí a stravující. Klesla k zemi, vzali jí malého človíčka a ona už jen šeptala, že se ho nesmí dotknout dešťové kapky, že se rozplyne. Oni jí ale nerozuměli, odnesli ho, odnesli malého človíčka, křičel a pomněnkové oči upíral na malou vílu. I po jejich odjezdu zůstala několik hodin ležet na verandě. Zkoušel jsem se s ní spojit, ale byla vyhaslá, otrávená...

Tenkrát tančila v dešti, tančím pro malého človíčka, řekla. V kapkách se rozplyne...

Objížděl jsem úřady s dotazem na dítě a jeho možnou adopci. Neúspěšně. Zlobil jsem se, byl jsem zoufalý s pocitem absolutní bezmoci. Jak mohou cizí lidé pochopit malého človíčka, jak ho mohou vychovat, když nikdy neviděli jejich svět a nikdy nepochopili? Když jsem se vrátil zpátky k ní, byla stále apatická, někde daleko a hluboko v propasti. Nehýbala se, nepromluvila, její modré oči se upírali někam do neznáma, teď už to ale nebylo radostné a krásné neznámo, ale byla to vyprahlá bezbarvá poušť, kde neexistoval konec.

Jednoho dne jsem k ní zase přišel a ona tam ležela, jako obvykle a až po chvíli mi došlo, že je mrtvá. Nevím, jak dlouho jsem tam seděl, vedle jejího těla, které už nebylo tak nehmotné, a brečel jsem. Chtěl jsem si lehnout vedle ní a dohonit ji na té cestě. Ale jsem slaboch. Odešel jsem...nikde jsem nic neoznámil. Oni by přijeli, ukradli by to tělo z jejího království, zbořili by dům, zničili její svět, rozkradli, zdeformovali, vymazali. Ona je tam doma, její malá říše, chci jí nechat čas, ať se s ní stane celistvou, ať plně odejde a rozplyne se ve vše, ztotožní se. Chodil jsem se na ní koukat, den za dnem. Nebylo v tom nic morbidního ani zvráceného. Viděl jsem ji tak, jak vypadala ve svém světě. Rozplývala se, na její hrudi vyrostly květy, otevřela se a pustila své vlastní království sama do sebe. Byla jím. Teď byla svobodná, plná života, bez bariéry mohla tančit kdekoliv. Byla krásná. Líbila by se sobě. Dům spadl a plesnivé dřevo přikrylo zbytky jejího těla jako láskyplná peřina. Byla uvnitř, pod povrchem. Celistvá a svobodná.

Za chyby se omlouvám.