Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Neděle 24.11.
Emílie
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Dítě školou povinné.
Autor: petr kurka (Občasný) - publikováno 25.11.2002 (02:13:30)

Dítě školou povinné.

Školní docházku jsem začal v Základní škole v Sevřené ulici. Tato památná školní budova kupodivu dosud stojí. Ptáte se, proč kupodivu ? Protože Základní škola v Sevřené ulici byla v roce 1952 dřevěná. Pochopitelně, že je dřevěná i nyní. Přesto ta naše první bouda zatím ještě nezpráchnivěla. Zpráchnivěly naopak mnohé tehdy naučené a mnohdy zbytečné vědomosti.
Co jsem si vlastně ze své první školy odnesl ? Naučili mě tam číst. To se podařilo bez velkých problémů, protože už před prvním semestrem první třídy obecné školy jsem trochu číst uměl. Bohužel jenom velká tiskací písmena, například nápisy na obchodech. Proto jsem měl v tomto smyslu před svými spolužáky mírný náskok, s výjimkou šestileté třídní krasavice Evy Šefrnové, která již uměla číst a psát a to i psací písmo. Jinak to byla dívčina velice nafoukaná, pročež jsem se s ní nebavil. Zato se s ní bavili jiní. Asi k nim nebyla tak protivná...

Co se týče mého psaní, tedy vlastnoručního usilovného patlání písmenek za pomoci pera, inkoustu a papíru, s tím už byly potíže podstatně větší, než při výuce čtení. Moje počáteční neumělá písmenka typu "miniblešky" byla učitelkou opakovaně označována za nezpůsobilá, pročež byli rodiče kvůli mým chronickým neúspěchům ve psaní často voláni do školy. Otec na mě při domácích cvičeních řval, matka mně do sešitu krasopisně předepisovala, jak má které písmenko vypadat, leč vše bylo marno. Při výuce psaní škola ani rodičové valných úspěchů nedosáhli. Zvítězil až dlouholetý cvik a nutnost napsaná písmenka také po sobě přečíst. Čitelně a "způsobile" psát jsem se tedy naučil až ve čtvrté třídě. Mnoho chuti jsem v té době k psaní necítil, jelikož jsme obvykle museli opisovat nějaký přihlouplý tištěný nebo nadiktovaný text, zhusta obsahující nám tak nepříjemná vybraná slova a jiné gramatické podrazy jazyku českého. Sveřepí šakali zavile vyli na víly, které vily věnce...

První dívka, kterou jsem ve škole (ale i v životě) políbil, se jmenovala Naďa Ungrová. Polibek to sice nebyl příliš vášnivý, ale zato byl pro mě velice snadný. Kluci si totiž usmysleli, že jsem do Nadi beznadějně zamilován a tudíž ji MUSÍM políbit. Jejich snaha došla až tak daleko, že mně ji přidrželi, takže Naďa ve své dívčí nevinnosti přišla málem k znásilnění. Musím přiznat, že Naďa se mně za ten vnucený polibek nijak nemstila, ale mou další přítomnost také  nevyhledávala. Teprve po létech jsem pochopil, že z dlouhé řady Holek z naší školky byla Naďa vlastně jednou z nejlepších. První a bohužel zdaleka nikoliv poslední promarněná příležitost, jelikož do další třída už Naďa se mnou nechodila.

V páté třídě mě přeložili do jiné školy. Nikoliv za trest, neboť žádný kriminální delikt jsem tehdy samozřejmě nespáchal, ale byl jsem přeložen na jinou školu proto, že dřevěná škola v Sevřené ulici byla určena (a vybavena) jen pro děti do čtvrté třídy včetně. Škola zkrátka přestala stačit. I velikostmi dětských židliček v lavicích. Dětské školní židličky totiž (na rozdíl od jejich zlobivých uživatelů) nerostou.
Po přeložení do jiné školy se samozřejmě žáci v nově vytvořených třídách totalitně pomíchali, neboť skoro každého přeložili někam jinam podle místa bydliště. Někteří kamarádi tedy zmizeli z mého jedenáctiletého duševního obzoru a jiní do něho naopak přibyli. Nějak nám to tehdy nevadilo. Otravná však byla práce na školním pozemku, kterým nová škola bohužel oplývala. Při jednom takovém pracovním odpoledni jsme z vlastní iniciativy (za kterou nás nikdo nepochválil) tupými erárními motykami vykopali myší díru a několik prchajících hrabošů polních jsme ulovili živých. Zmocnil jsem se jednoho hraboše a běžel jsem se s ním pochlubit paní učitelce, ukázat jí, že jsme zneškodnili hospodářsky velmi nebezpečného hlodavce. Reakce učitelky však byla pro mě tehdy zcela nepochopitelná. Ačkoliv to byla (aspoň podle mého naivního dětského úsudku) dáma v letech, při spatření uloveného hlodavce v mé ruce zoufale vykřikla a začala divoce prchat. Nedokázal jsem si tehdy její chování vysvětlit a proto jsem ji s hlodavcem v ruce nepronásledoval, ani žádné vysvětlení od ní nežádal.

V té době jsem už dostával jakási tušení, že by některá děvčata v naší třídě mohla být jistým způsobem zajímavá. Pozoruhodná pro mě byla zejména tři děvčata. Irena byla z celé třídy nejkrásnější a zřejmě si to v šesté třídě začala sama uvědomovat. Uměla se výborně oblékat, což nám (dvanáctiletým chlapům) pochopitelně neušlo. Byla však na mě protivná, přestože jsem jedno pololetí seděl vedle ní a marně jsem se snažil se s ní aspoň skamarádit. Jediné, čeho jsem docílíl, bylo, že jsem jí občas směl půjčit trojúhelník, kružítko nebo jinou nezbytnou školní pomůcku. Za odměnu jsem si u ní směl kousnout do chleba od svačiny (něco za něco, tedy barterový obchod).
Když jsem Irenu při školním výletě začal zlobit a provokovat, rozhodla se, že mně nafackuje, což dokonce před ostatními veřejně prohlásila. Já jsem naopak dospěl k názoru, že se raději nebudu prát s holkou, jelikož jsem to považoval za mravně nevhodné - ostatně nebezpečí, že mně Irena skutečně nafackuje, bylo značné. Sebevědomí k tomu určitě měla. Nechtěl jsem se dopustit trestného činu nepřiměřené obrany, protože jsem eskalaci konfliktu vlastně sám vyprovokoval a proto jsem ze všech dvou možností (boj nebo útěk) raději zvolil útěk, přestože jsme tenkrát ještě měli tělocvik s děvčaty společný a tudíž jsem věděl, že Irena umí běhat výborně. Nedohonila mě. Uštval jsem ji na cestě lesní (kterou měla tak ráda), načež Irena dalšího pronásledování zanechala. Zřejmě jí k renesanci jejího hypertrofujícího sebevědomí stačil fakt, že ONA mě zahnala na zbabělý útěk. Důvod útěku jsem nikomu nevysvětloval, naopak jsem se pokojným způsobem zařadil mezi skupinu "hodných" školních výletníků. Tahat Irenu za tehdy módní ohon (ve vlasech) jsem ten den už raději neriskoval. Dospěl jsem totiž k názoru, že tato cesta k bližšímu seznámení nevede. Později se ukázalo, že ani jiné cesty nebyly o nic úspěšnější. Irena byla totiž nezdolatelná nejen pro mě.

Další dvě spolužačky vynikaly hlavně při suplování nebo při jiných situacích, kdy se sice některou hodinu neučilo, ale kdy jsme nesměli být puštěni domů, jelikož pedagogický proces měl ještě týž den aspoň trochu pokračovat. Ve třídě tedy učitel byl, ale jen proto, aby nás po určenou dobu hlídal, jinak bychom svým mladickým řevem rušili pedagogický proces v jiných třídách (kde se skutečně učilo). Jenže nejen žáci, nýbrž i suplující učitelé bývají někdy líní jako veš. Naopak mezi žáky se občas vyskytovali talentovaní jedinci, kteří umějí třídu zaujmout a zaměstnat, aniž by k tomu hlídající učitel kromě své vznešené přítomnosti musel vynaložit jakoukoliv námahu. V naší třídě byla dvě v tomto ohledu zajímavá některá děvčata. Eliška uměla zpívat a Věrka uměla číst. Aby byla naznačená situace jasná, číst a zpívat jsme v té době (jakž-takž) uměli samozřejmě všichni. Eliška však uměla zpívat tak dobře, že dokázala krásně zpívat celou hodinu - a třída ani nedutala. Bohužel však Eliška neprospívala skoro ze všech předmětů kromě zpěvu a proto naši třídu předčasně a nuceně opustila. Jinými slovy, propadla. Talent se tehdy jaksi neuznával.

Podobně tomu bylo s Věrkou. Sice si pletla míry délkové a prostorové, pročež měla vážné potíže s fyzikou, ale číst uměla tak dobře a plynule, že její čtení kvalitou hodně připomínalo tehdejší čtené pořady v rozhlase. Neexistoval případ, že by se Věrka při čtení někdy zakoktala. Proto i Věrčiny "hodiny čtení" dokázaly celou třídu zaujmout. Vhodná literatura byla vždycky připravena. Věrka totiž nosila rozečtenou knížku denně s sebou a suplující učitelé naštěstí netrvali na ideologicky-společenské nezávadnosti čtené literatury. Při Věrčině předčítání tedy převládaly námi dodané dobrodružné knížky z dob první republiky. Alois Jirásek a Božena Němcová v tomto souboji prohrávali na celé čáře. Zakázán byl pouze Tarzan z rodu Opů. Patrně proto, že celou naši třídu považovali učitelé za nevázaný spolek nezvládnutelných paviánů (asi také z rodu Opů).

Při jedné Věrčině hodině čtení došlo k nehodě, kterou si budu pamatovat celý život. V knížce, kterou nám Věrka tehdy četla, se objevila věta: "všichni sebou trhli". Jakmile Věrka tuto větu dočetla, trhla sebou celá třída včetně dozorujícího učitele. Ve třídě zazněla silná rána a ze stropu spadla část jednoho lustru. Uvolněný kus spadl naštěstí do uličky, takže nikdo nebyl zraněn, ale lekli se bez výjimky všichni včetně dřímajícího pedagogického dozoru. Abych se poctivě přiznal, já jsem se tenkrát taky lek'.

Celkově řečeno, náhlé příhody během školního vyučování byly poměrně řídké. Kromě zmíněného pádu lustru si vzpomínám na jednu jedinou. Učitelka psala něco na tabuli, když v tom okamžiku se celá tabule vytrhla ze zdi a učitelku téměř pohřbila. Naštěstí byla tabulí postižená paní učitelka velice korpulentní dáma, takže tabule "spadla do měkkého" a kromě úleku všech přítomných tabule mnoho škody nenadělala. Pouze udělala BÁC. Učitelka se zpod spadlé tabule dokázala vyhrabat po čtyřech sama, dobelhala se pro školníka a my, žáci, jsme byli puštěni předčasně domů. Pedagogický proces pokračoval až následující den, kdy byly upínací háky tabule znovu pečlivě zasádrovány do zdi.

Abych se vrátil k děvčatům. Úspěšným vystudováním obecné školy (tehdy osmiletky) pro mě definitivně skončila doba, kdy bylo ve třídě děvčat zhruba stejný počet jako kluků a teoreticky měl každý stejnou šanci. Na průmyslovce už studovalo děvčat minimálně. Z tohoto hlediska by bývalo mnohem taktičtější přihlásit se na gymnázium. Já jsem si však svůj budoucí profesní obor vybral už na osmiletce a logickým pokračováním bylo studium na elektrotechnické průmyslovce. Pak jsem šel na dva roky do praxe mimo Prahu - a Věrka se zatím vdala. Bohužel, zdaleka nejen Věrka...



Poznámky k tomuto příspěvku
centaur (Občasný) - 25.11.2002 > Jsou tam světlé momenty, ale většinou nic moc. Natažené až zbytečně, některá slovní spojení přehnaně vyumělkovaná, jiná docela dobrá. "Moh by to bejt pěknej keř, ale tohle roští by potřebovalo prořezat." Jako keř ale k ničemu jinému, než na okrasu, což by mohlo stačit - čtenářům.
<reagovat 
fungus2 (Občasný) - 25.11.2002 > Sice to není dokonalé, ale jako celek to na mě celkem působí dobře.
Body: 3
<reagovat 
petr kurka (Občasný) - 26.11.2002 > Snažil jsem se vybrat ze svých školních vzpomínek příhody spíše veselejší nebo aspoň takové, které neskončily špatně a pak se tyto příhody pokusit jakž-takž vtipně pospojovat. Zda a jak se mně to povedlo, to ať si čtenáři zhodnotí sami.
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je čtyři + dvě ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter