|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Tak nám přivezli uhlí a já to jdu skládat s tátou, který je po mozkové mrtvici, špatně chodí a bolej ho záda, a já taky nejsem v nejlepší formě, po úrazu na lyžích mám v noze šrouby. Padesát metráků. Padesát. Táta odveze tři kolečka a odkulhá pro brufen. Já zírám na tu kupu černého svinstva v němém úžasu. Bez šance, říkám si, někdo nám musí přijít pomoct. Tak volám pár lidem, ale všichni jsou v práci nebo jsou právě zaměstnáni něčím jiným nesmírně důležitým; jeden mi dokonce řek: já mám těžkou práci zakázanou, já jsem epileptik; no vida, co všecko se člověk nedozví. Chtěl jsem ty kolečka počítat, ale u pěti jsem přestal; nemělo to cenu; z tý hromady neubyl ani kousek. Makáme makáme makáme. Nekecám, kapky potu ze mě odstřikovaly. Byl jsem v tranzu. Automaticky bořím lopatu do toho černého zlata. Šest lopat, jedny plný kolečka. A jedu. Není tomu konce. Oddechuju jak ďábel. Padesát metráků. Do prdele. No nakonec přece jenom- finito. Tátovi se motá hlava. „Zvládli jsme to, chlapče,“ povídá on. „To jo,“ říkám já, „ale topit budeš ty; já s tím už nic společnýho nechci mít.“ Táta se na mě podívá, a je mu asi jasný, kam s tím mířím. Zatímco on odvez jedny kolečka, já udělal tři. Koukne na mě a říká: „Tak teda jo, chlapče, dobrá.“
|
|
|