...odněkud se ozval  vysoký zvuk, něco jako třesknutí, když praskne spadlý hrnek, tak nepříjemný, až jí zatrnulo v zubech. Rozhlédla se, otočila se na židli dokola, ale neviděla nic zvláštního. Pak zablikalo světlo. Zvedla oči ke stropu. Chvíli ji trvalo, než si uvědomila, co vidí. Žárovky v šestiramenném lustru se pomalu roztáčely, jako by je někdo neviditelný zkoušel vyšroubovat. Začalo to tou nejvzdálenější, pak se přidala žárovka vlevo od ní, po ní ta vpravo, pak zas vlevo, nakonec se točily všechny a stále rychleji a rychleji. Postupně zhasínaly. První z žárovek, tas co se roztočila jako první, vyletěla z lustru ke stropu, narazila do něj a rozbila se. Pak ta vlevo. Další. A další. Tma. Pršely střepy.

Konečně se pohnula. Sáhla po paměti pro svíčku a sirky. Netrefila se, sirky se rozsypaly.

Druhý pokus. Popíchala si prsty o pitomej kaktus.

„Au.“ zašeptala. „Pomoc.“

Bytem se rozléhal nový zvuk, tiché vibrování, které postupně sílilo a sílilo… Cítila pod chodidly, jak se chvěje podlaha.

„Po-“

Vzdala to. Sklouzla ze židle, pokusila se schovat pod stůl, do toho pro ni příliš malého prostoru, schoulila se, objala si kolena a tiše se rozplakala.

„Mami...,“ zašeptala, jakoby znovu byla malou holčičkou „Já se bojím.“.

V pokoji bylo čím dál tepleji, ale ona to nevnímala. Ani brnění v celém těle.

Z knihovny vylétaly knihy. První židle se zvedla do vzduchu a rozletěla proti zdi...

+++

Všechny konce mají své začátky.

Tma, stejně jako většina ostatních věcí s nimiž se setkáváme, začíná velmi nenápadně a přichází pozvolna až skrytě.

+++

Pršelo a jindy šedé nádraží ztmavlo a zčernalo. Bylo lezavo. Studeným nástupištěm z kamene a kovu se valil dav lidí. Tiše a bezhlučně, všichni stejným tempem, stejným směrem, obličeje bez výrazu. Bezduchý stroj. U třetího sloupu monotónnost narušil náhlý jas červené. O sloup se opíral muž a z rozseknutého čela mu stékala krev.

Dav ho lhostejně míjel.

Evu děsila krev. Copak mu nikdo nepomůže? Vrátila se.

„Potřebujete pomoc?“

Pomohla mužovi najít v batohu papírové kapesníky, osušila čelo, zkontrolovala velikost poranění. Nic vážného. Jak se muže dotkla, nechtěně se ušpinila od krve.

Panebože! Nebezpečí! Žloutenka, AIDS!, ebolla, bůhvíco!

Stála na zastávce a držela ruce dlaněmi vzhůru, aby jí je omýval déšť.

Odjelo už bůhvíkolik tramvají a Eva se pořád cítila strašně špinavá. A vody bylo tak málo!

Ulicí z kamene a kovu, daleko od Evy, se valil bezduchý dav.

+++

Eva nasadila zpátky kryt svítidla a zašroubovala ho. Zkontrolovala jestli dobře drží. Slezla ze stoličky a stiskla vypínač. Žárovka se poslušně rozsvítila. Eva uklidila stoličku na své místo a zase zhasla. Pitomý žárovky!

Nedokázala by říct, kdy přesně to začalo. Měsíc, dva zpátky, už ani nevěděla. Prostě tomu ze začátku nevěnovala pozornost.

Nejdřív světlo na záchodě. Občas blikalo, občas ne, najednou zhaslo úplně. Pak v koupelně. Vyměnila žárovky. A znovu. Chodba, znovu záchod, koupelna, chodba. Blikání, nic, blikání, tma. Je něco špatně ve vedení? Nikdy dřív takové potíže se světly neměla. Co má dělat? Elektrikář? Vpád někoho cizího do jejich bytu a výdaje, výdaje, se kterými nepočítala....

Byla roztrpčená a zmatená.

To něco, co je špatně, jedno odpoledne objevila její patnáctiletá dcera.

„Mami, ony nepraskají, jen se povolují. Nemusíš je měnit, stačí je dotáhnout.“ hlásila hrdě po návratu z koupelny, kde hodinu zkoušela nový účes, spočívající, jak Evě připadalo, především v zakrytí jednoho oka a poloviny obličeje sčesáním většiny jejich dlouhých vlasů do tváře.

Jen? Jen?! Od kdy se žárovky povolují samy od sebe?

Dcera si četla, vyklepávajíc podvědomě rytmus prsty do stolu. Žárovky ji už nezajímaly.

Jak takhle může vůbec něco vidět?

Eva zůstala se svým nechápu sama.
Neznatelné stopy úzkosti pod kůží...

Pitomý žárovky!

+++

Probudila se s pocitem, že v bytě někdo je. Naslouchala. Teď? Co to bylo? Zapraskání, lehký úder. U nás? Nebo u sousedů? Číslice na mobilu se jí rozmazaly a slily do 88:88. Potřásla hlavou.

Něco se mi zdálo. Nikdo tu není!

Napila se čaje a otočila se na druhý bok. Protože tak se zlé sny nevracejí.

Jenže pocit, že v bytě někdo je, někdo navíc, kdo tam nepatří, se vrátil.

Těsně předtím, než se ponořila do spánku, zaslechla zaskřípání parket v obýváku.

Co to....?

Spala.

+++

Tramvaj dlouho nejela. Lépe řečeno devítka nejela. Trojka, čtyřiadvacítka, čtrnáctka, čtrnáctka, čtyřiadvacítka, trojka.

..To snad není možný! Zase přijedu pozdě!

Kouřila už druhou cigaretu a netrpělivě kontrolovala čas na mobilu.

Kruci! Pojedu příští, ať přijede co přijede! Alespoň o kousek se pohnout!

Přijely dvě devítky za sebou . Nastoupila do té druhé. Přímo proti dveřím seděla stařenka jako z pohádky, klidná, tichá, na hlavě drdůlek z bílých vlasů. Zvedla oči od časopisu a laskavě se na Evu usmála.

Co? Co ode mě chce?

Eva potřásla hlavou a zadívala se mimo stařenku. Neznám ji. Není tu.

V zatáčce za další zastávkou tramvaji spadla trolej.

Po chvíli čekání řidič otevřel dveře a lidi se vyhrnuli ven. Eva, vzteklá, s nimi. Zapálila si a vydala se směrem k práci. Cestou koupila jahody ve stánku a nové cigarety.

Stařenka na svém místě pomalu složila noviny a klidně se zvedla. Pořád se usmívala.

+++

Jahody přes noc zplesnivěly. Vyhozené peníze! Eva je naštvaně odložila do přetékajícího koše na odpadky a pak nasypala kocourovi do misky žrádlo. Ale kocour nepřiběhl jako vždycky. Seděl, celý naježený, a pozoroval roh, ve kterém zjevně nic nebylo.

Z pokoje se ozvala dcera: „Mami, ztratilo se mi kružítko! Bylo na stole!“

To určitě. Kde mám pozvánku k zubaři? A tužku?

„Mami?!“

Věci se přece nemůžou ztrácet samy od sebe!

Odsunula stůl od skříňky z televizí. Z mezery vyběhl velký černý pavouk.

Fuj! Kde se tady vzal takový binec?

Kopla do kosti z kuřete. Kocour štěkl a prudce se rozběhl do vedlejšího pokoje. Cestou zavadil o starou kytaru.

„Igore! Rozladíš ji!! a pak: „Potřebuju kružítko!“

„Věci přece nemůžou mizet samy od sebe!“
Ani si neuvědomila nepříjemné pocity v žaludku.

Byla v rohu ta prasklina nebo nebyla?

+++

Jediné místo k sezení v tramvaji bylo za mužem, který neustále potichu něco opakoval.

„.. a to je pravda, nic než pravda!“ zaslechla když si sedala.

„.. je to tak, ale nemůžeš nic dělat, a to je pravda, pravda o tom všem, tam venku, a oni nás mají, mají nás a nemůžeme nic dělat, nic nenaděláš, jen jdeš a nic nemůžeš a to je pravda...“ pokračoval muž, tiše, nepřetržitě, naléhavě.

„ ... je to tam venku a je to uvnitř, a to je pravda a nemůžeš nic dělat, jsou všude...“

Přistihla se, že pozorně poslouchá. Přeběhl ji mráz po zádech. Potřásla hlavou. Zatnula zuby. Nesmysl. Praha je plná bláznů, pomyslela si a záměrně se zadívala z okna.

Nebudu si ho všímat a všechno bude fajn.

+++

Po návratu domů zjistila, že nefunguje internet ani televize. Zkusila, jestli jsou kabely dobře zapojené. Restartovala modem. Znovu. Několikrát. Nic.

Došlo jí, že si nepamatuje číslo na hotline poskytovatele a že na netu si ho nezjistí. Začala prohledávat zásuvky v psacím stole, jednu po druhé, unavená a čím dál vzteklejší, vyhazovala z nich věci ven. Smlouva byla samozřejmě na dně té poslední. Vytočila číslo.

Ozvala se znělka a potom oznámení:

„Dovolali jste se na zákaznické centrum firmy... Dovolujeme si vás upozornit, že všechny hovory jsou v zájmu zkvalitnění služeb nahrávány. Všichni naši operátoři bohužel právě vyřizují zákazníky, kteří se dovolali před vámi. Vydržte. Jste dvacátí pátí v pořadí.“

Znovu znělka.

„... jste dvacátí pátí...“

„Kruci!“

Čekala na lince už patnáct minut a byla devátá v pořadí, když přišla domů dcera.

„Mami, proč máme na chodbě přeříznuté kabely?“

„Cože?“
Vyběhla na chodbu s telefonem u ucha. Čistý řez skoro u stropu, ve výšce dvou metrů.

Pak si všimla, že chybí rohožka.

V telefonu se ozvalo:

„... jste jedenáctí v pořadí...“

Ztuhlá záda.
Zešeřilo se?

+++

„Dalším obvyklým pojítkem velké většiny hlášených pozorování je skutečnost, že se v dané lokalitě vyskytuje člověk v pubertálním věku nebo psychicky nevyrovnaný...

… V oblasti psychotroniky je proto nejčastěji akceptovaným vysvětlením poltergeistu existence dosud neznámé paranormální síly, která se uvolňuje ve spojení s bolestí, nespokojeností, nepřátelstvím a hněvem a navenek se projevuje výše popsanými úkazy. V období puberty je mladý člověk nejvíce náchylný k extrémním projevům a jeho duševní vývoj prochází velmi závažným obdobím. Proto je údajně jev poltergeistu často vázán na pubescenty a jejich psychické projevy v období dospívání.“

„Blbost!“

Eva zavřela okno s článkem z wikipedie, nasypala do kafe umělé sladidlo (dala bych si cukr! a nemůžu, achjo), zamíchala a napila se.

„Takový nesmysly!“ spustila na kolegyni, co jí odkaz na článek poslala.

„To jako chceš říct, že za to všechno může naše mladá? Není nespokojená, ohromně spolu vycházíme!“

(Mnohem líp, než já se svojí matkou. Například ona se mnou mluví... A nemá důvod si stěžovat!)

Evin mobil zapípal. Sms od dcery. „Můžu místo hudebky zůstat doma?“

„Ne!“ odepsala Eva. „Proč bys měla?“

Další sms: „Skoro nikdo tam nejde! Tak můžu?“

„Ne. To není důvod. Jdi tam.“ psala Eva.

Přišla další: „Proč nemůžu zůstat doma?“

Eva si ani neuvědomila, že sedí ztuhle a klávesy mobilu mačká mnohem větší silou, než je třeba,.

„Prostě jdi do školy!“

Třískla mobilem o stůl.

Já jí...! 

Kolegyně na chvíli vzhlédla od práce, podívala se na Evu, ale neřekla nic. A zase se otočila zpátky k monitoru.

My spolu vycházíme! odpověděla v duchu vzdorně Eva na nevyřčenou, ale tušenou otázku.

+++

Eva spěchala domů, vlasy jí padaly do očí, kabát polorozepnutý, nakřivo, taška s nákupem se trhala... bylo jí to jedno. Hlavně domů! Domů.

Pořád to měla před očima a nemohla se toho zbavit.

Kouřila před nádražím. Dvacet minut do odjezdu jejího vlaku. Čas nejmíň na jednu camelku.

Pozorovala protější dům pokrytý obrovskou reklamní plochou. Vídala ji denně, už nevnímala, co na ni je.

Někdo ji oslovil. Tichý, sípavý hlas: „Neměla byste jednu cigaretu?“

Byla to jedna z těch slušnějších proseb, a tak zalovila v kapse a vytáhla krabičku. Zároveň se na toho člověka podívala.

Proboha!

Byl tak špinavý, až jeho  oblečení ztratilo původní barvu a zbarvilo se do černa, stejně jako obličej a ruce. Byl otrhaný a boty měl omotané hadry.

Zaskočená Eva vyndala cigaretu z krabičky a upustila ji z vysoka do nastavené dlaně.

Do dlaně, na jejíž hraně se bělal červ, částečně zavrtaný v kůži.

Svíjející se.

Kroutící.

Vyděšená Eva utekla na veřejný záchod.

Nedotkla jsem se ho, nedotkla, nedotkla, ujišťovala se a při tom si už po třetí drhla ruce.

Cestou domů to měla pořád před očima. Připadala si špinavá. V nebezpečí. Byla ji strašná zima.

Musím se umýt, pořádně umýt!

S obrazem červavé ruky před očima se na chvíli natáhla do postele. Odpočine si, večeře počká..

Těsně před usnutím zahlédla v rohu na stěně skvrnu, snad plíseň. Vzápětí upadla do neklidného spánku.

+++

...doběhla tramvaj na poslední chvíli, proběhla zavírajícími se dveřmi, bolestivě ji uhodily do nohy...

držela se tyče a popadala dech. Rozhlížela se, jestli neuvidí místo k sezení. V tramvaji byla podivná tma, hustá a neprůhledná jako černý kouř, za kterým spíše tušila než viděla tmavší skvrny cestujících.

Tma, kterou nerušily ani záblesky světel zvenčí, vypadalo to, že žádné venku už neexistuje, že tramvaj uvízla ve vlastním prostoru a v absolutním tichu  nese Evu bůhvíkam.

Naprosto bez souvislosti si vzpomněla na knihu Reader, na scénu z ranní tramvaje.

Představa ženy v jednom voze, chlapce v druhém a nepřekonatelné vzdálenosti mezi nimi jí ale probleskla v hlavě jen na vteřinu a vzápětí zmizela, když se v té kouřové tmě  začaly objevovat záblesky světla.

Světlo vždycky osvítilo jedno místo, vykouslo ze tmy jasný obraz jako výjev  v dětském obrázkovém kukátku, a pak zhaslo a vzápětí se objevilo jinde.

A šílený kaleidoskop se točil čím dál rychleji , předvádějíc jednotlivé postavy jako v panoptiku.

 Nejprve muž sedící na sedadle natočený čelem do neprůhledného okna, svěšená ramena, kulatá záda, zakrývající si hlavu rukama.

Potom vlevo muž stojící na bedýnce a s megafonem, ze kterého visela komixová bublina s textem:

„nic neuděláš, a to je pravda, nic než pravda“ vyvedeným červeným fontem s barokními kudrlinkami.

Doktor House lámající svou hůl s běžícím nápisem nad hlavou „Víte, už mě to celé nebaví nějak. Všichni lžou. I já, mě ta noha nebolí. Já ji nemám.“

Její oblíbeny MUDr House!

Stařenka s drdůlkem z bílých vlasů. Tentokrát se neusmívala. Místo obličeje měla nápis „Mister Propper čistí všechno“ a z vlasů jí trčel smeták.

Ale ta přece patři k Prontu napadlo ji, úplně nesmyslně.

Vedle stařenky stála bláznivá okorálkovaná holka v batikovaných ucouraných hadrech a vylévala na podlahu kafe Joy. „Je to jed!“ Frutariánka- Přes prsa jí visel nápis: „Nezabíjejte ubohé mrkvičky!“

Stará vrásčitá žena v šusťákové bundě, která když na ni přišla řada, spustila hlasem od cigaret:

„Jsem vědma, řeknu ti budoucnost. Ale musíš mi dát všechny papírové peníze, co u sebe máš, jinak budeš mít smůlu, strašnou smůlu!“

Vlevo muž v montérkách s cedulí  přivýdělek zavěšenou na krku  a se zmuchlanými novinami v ruce pronesl:
„Nic vám nedá, ona je němá! Neumí mluvit!“

A pak se otočil k Evě a zamračil se na ni: „Nemusíte být hned tak nepříjemná, ne?“

Vzpomněla si na ně. Oba jí nedávno obtěžovali před nádražím. Tam kde...¨

Vlevo za Evou si někdo odkašlal. Muž s maskou vřískotu a v černém plášti, opírající se o zelenou plastovou popelnicí zdvořile pronesl: „Pozor, zničí vám šaty.“

Eva se zmateně rozhlédla. Přímo za ní stál jiný  muž, ten muž, z kterého tekla černá špína, a v té se kroutily obrovští tlustí bílí červi s kusy použitých obvazů místo mašlí a hadry, které jako by žily vlastní životem, a to všechno se valilo směrem k ní a nebylo kam utéct...

+++

Vzbudila se s němým výkřikem a prudkým trhnutím.

V pokoji byla tma a zima.

Kolik je hodin?

88:88?!

Mobil se zřejmě porouchal.

Vstala, přešla do obýváku a rozsvítila. Pak zašla do kuchyně napít se. Hučení ledničky jí přišlo obzvlášť hlasité.

Kde je dcera? U televize ani na ledničce žádný vzkaz.

Procházela bytem.

V koupelně, chodbě a na záchodě nesvítilo světlo.

Dceřiny boty nebyly na svém místě. Ani mikina a batoh z metalshopu...

Žádný vzkaz.

Znovu vzala mobil do ruky,

Zavolám ji!

Žádný signál.

Kruci, ten krám!

Sedla si k psacímu stolu, že zapne počítač a pošle dceři sms z netu.

Matce.

Komukoliv.

Ještě než to stihla udělat, ozval se odněkud vysoký zvuk, něco jako třesknutí, když praskne spadlý hrnek, tak nepříjemný, až jí zatrnulo v zubech. Rozhlédla se, otočila se na židli dokola, ale neviděla nic zvláštního.

Pak zablikalo světlo..