KRYSAŘ

V mlze velkoměsta, dnes podivně tichého, byly slyšet jen kroky jednoho schlíplého a životem unaveného muže. Oblečený do černého - snad pokus o elegantní vzhled, ale spíš jen odraz jeho duše - kráčel ulicí a ozvěna jeho pomalých kroků ho vracela zpět do předchozích dnů, stejných jako ten dnešní, zachmuřených a plných stesku. Rituál ranní procházky vykonával již odnepaměti, ale nikdy mě ani nenapadlo se k němu přidat, teď tomu však bylo jinak. Nejspíš nestál o společnost, ale mě se jen tak nezbavil. Chtěl jsem znát jeho tajemství, ale z jeho očí jsem je vyčíst nedokázal. Tolik mi připomínaly hladinu hlubokého jezera, že jsem nemohl odvrátit pohled.

            Tak se stalo, že jsem každé ráno vstával ještě dlouho před svítáním a strávil téměř dvě hodiny procházkou s tímto mužem, dvě hodiny jeho zarytého mlčení mě přiváděly k šílenství. Já, který již rozmluvil i toho psychicky nejlabilnějšího člověka, i vraha, jsem byl bezradný. Nyní mým předsevzetím a životním cílem číslo jedna, bylo za každou cenu zjistit cokoli, i tu nejnepotřebnější informaci o tomto zvláštním muži. Celé týdny jsem s ním chodil a vedl sáhodlouhé monology. Sledoval jsem ho, ačkoli jsem z toho měl velice smíšené pocity…Jako by spíš on sledoval mě. Vypátral jsem, kde bydlí. Byla to nádherná secesní vila s velkou zahradou a podle mého pozorování tam žil sám. Nedávalo mi to vůbec smysl: sám v tak obrovském baráku, na výjezdové cestě naleštěný meďour, ale zevnějškem připomínal spíš bezdomovce. Čím víc jsem se ho snažil poznat, tím víc se mi vzdaloval a já cítil, že jsem pro něj míň než vzduch.

Byl jsem v koncích. Učinil jsem tedy velmi zásadní rozhodnutí: vypustím ho ze života, přestanu o něm přemýšlet a shánět jakékoli informace. Prostě pro mne zemře. Připustil jsem si největší potupu v kariéře psychologa i v celém mém životě.

Rozradostněn pevností mého rozhodnutí, vykročil jsem na poslední ranní procházku, procházku na rozloučenou. Tentokrát jsem i já mlčel, a s hřejivým pocitem někde uvnitř mě jsem se kochal spícím městem a oddával se melodii našich kroků (za půl roku mého šílenství se sladily tak, že je doopravdy mohu nazývat melodií). Čekal jsem do poslední chvíle, než mu sdělím moje rozhodnutí… Když nám zbývalo posledních pár metrů společné cesty a já už si sbíral slova, stalo se něco neočekávaného:„Sbohem.“ Řekl ten muž a zavřel za sebou vrátka od zahrady. Já zůstal stát na chodníku a tupě zíral do okna té vily, kde se právě rozsvítilo.

Druhý den, navzdory mému rozhodnutí, vstal jsem ve čtyři a šel na místo, kde jsme se vždy potkali. Čekal jsem přes hodinu, ale nepřicházel. Vydal jsem se tedy k jeho domu, zvonil jsem, volal jsem, ale žádná odpověď. Má zvědavost mě přetáhla přes plot a donutila vysklít okno, co bylo z cesty nejméně viditelné. Vlezl jsem potichu dovnitř a do očí mi vyhrkly slzy: Muž ležel na zemi, v ruce prázdnou lahvičku od léků, několik prášků se válelo na koberci. Vedle jeho vychladlého těla leželo několik krys, které s vidinou sytosti spořádaly několik sněhobílých kuliček. Konečně jsem se vzpamatoval a odvrátil oči od toho hrůzného pohledu. Vyplížil jsem se z domu a nenapadlo mě nic lepšího, než si projít cestu naší procházky. Na chodnících jsem našel ještě několik ztuhlých krysích tělíček a konečně jsem pojmenoval toho muže ... Krysař.