OPILEC
Tuhle, když jsem jel ze špitálu (ležela tam má milá), oslovil mě na zastávce notně opilý chlap (jako hora). No, řekněmě spíše valibuk, ač buk by v onu malátnou chvilku valil velmi ztuha, byl rád, že sám drží na asfaltu ve vzpřímené pozici. Když jse m si zapálil cigaretu (už musím, ale fakt musím s tím kouřením něco dělat,nikdo z přátel už nekouří, z těch přátel, co kouřili už od nepaměti (= od puberty), kdy já byl mladý knihomol, zapřísáhlý nekuřák, a na “stará” kolena jsem se rozkouřil, já, který bych se vám vysmál, kdybych před deseti lety slyšel, že budu kouřit, já!, který měl negativní vzor v tatínkovi, co směle vyblafl dvě krabičky denně snad už od 14ti, já, jemuž natahování smradlavého kouře z pochybné “trubičky” přišlo vždy tak ubohé, slabošské a zbytečné, od zítra to zkusím snížit, ehm, snad, možná, ehm…), povídá: “..se omlouuváám, že vobtěžžuju, ale nemoh´ bych si vod váss pučit voheň?” – i půjčil. Chlapík kupodivu i přes značný fukejř úspěšně zvládl operaci se sirkou, načež sympaticky upřímně okomentoval svůj stav: “..se váážně moc omlouuuvám, já mám dneska děsně naváto, vopravdu se vomlouváám, fakt vás nevobtěžuuju?”, (jasně, že ne) a na závěr přidal smělou myšlenku hodnou lidového mudrce: “.. lepšíí je bejt nalitej, než zabitej, ne?” a usmál se, alespoň co mu zkřehlá a alkoholem zkoprnělá mimika povolila.
A asi měl pravdu, ne? Občas, ehm…
|