Rozfoukávám do okolí duhové bubliny. Kulaté komůrky osudů. Jsou křehké, když dosedají a rozpadají se v nic. Jedna velká za tisíc…malých.
Podobenství na život mě napadá. Pořád je pro mě barevná záhada s příchutí přemrzlých černých jeřabin. Odvalím z cesty kámen. Načechrám trávu. Hlavu položím do vůně plujících oblaků. Tvarovaných pamlsků dovádivého slunce.
Odložím bublifuk, starosti, své já… a jdu duhově bezbarvá. Omýt si tvář v rose pravd. Poslouchat šumět splav. Vykřičet démony z nitra a poklonit se sedmikráskám.