Navěky říjen

taťkovi

 

Zedrané drapérie

šedé těkavé

průliny v slepotě

a v jejich zívání

další a další pásma

fantasmata dálky

 

Jako kdyby měl

být navěky říjen

vysýpat výtrusy z hlav

a napříč omdlévajícím svitem

přímky stáčet do spirál

 

Na štěrk slabik rozlámaná slova

vlní se při prochladném dně

vrzáním kmenů

my mlčíme spolu

o oparu z něhož

vše je uhněteno

 

Mihotavé kresby světla

ubíhající po hrabance

pohasínají

rozsvěcují se

črty chorošů

šplhají po břízách

 

Jitřivě nečitelno

po těch

co odešli