Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
	Pohled na soudobé umění a vztah k němu - esej Autor: šedé (Občasný,Šéfredaktor) - publikováno 17.5.2010 (15:47:03)

Když jsem se procházel po nejvyšším patře Veletržního paláce, brala mě za rameno otázka, která z instalací této sterilní expozice současného výtvarného umění bude příštími generacemi kunsthistoriků pojímána jako ona trvanlivá hodnota a která z nich zmizí propadlem času. Naštěstí se to už za svého života nedozvím a tak si můžu v klidu užívat jejich případnou novost a nápaditost, s níž tolik lidí svádí bezcílný osobní boj, vůči níž mají jistý blok neschopnosti odrazit se od dokonale realistické tváře obrazů vlámských mistrů někam dál, kde není vše jasně ohraničené, prověřené časem, jisté.

Napadá mě paralela se soudobou poezií, žijící si svým utajeným životem v malých literárních kavárnách a u nízkonákladových vydavatelů. Často se setkávám s názorem, že jsou to jen slova naskládaná k sobě bez ladu a skladu, vydávaná za vrchol imaginace. Z části možná i ano. Nezřídka je ale z osob, zaštiťujících se tímto pohledem cítit neochota se k moderní poezii pročíst. Nezastavit se ve vývoji u Wolkerovy Poštovní schránky nebo Máchova Máje, který byl notabene soudobou kritikou přijat víceméně odmítavě a teprve až čas odhalil jeho nedoceněnost, tak, jako to bylo a je vcelku obvyklé u umělců, kteří přicházejí s něčím převratným.

Nové umělecké směry často vznikají na bázi porušení stávajících pravidel. Zřejmě proto je tak časté jejich negativní přijetí konzervativními skupinami, které jsou s těmito pravidly sžity a nezřídka je považují za zákon a jejich nerespektování za zpronevěru. Moderní umění není žádné umění, slýchávám. Ovšem pokud bychom ustrnuli v zažitých formách, bylo by umění ještě uměním? Mělo by stále to samé, do nekonečna se opakující potenciál ještě někoho oslovit? Jistě mělo. Ty, kteří s uměním přicházejí do styku jen nahodile, okrajově. Ty kteří mají jasnou škatulku na to, co umění je a co není. Jenže o ně tu v podstatě zas tolik nejde. Budou ochotni (nebo jejich děti a vnoučata) časem přijmout vše, co se stane klasickým. Naopak užší skupinu lidí, projevující o umění aktivní zájem, by takovéto točení v kole znudilo a od pojmu umění by se odvrátila. Naštěstí je to utopie. Dokud se bude vyvíjet lidstvo, bude se dopředu posouvat i jeho umělecká tvorba. Naopak setrvávání ve stereotypech přispívá ke stagnaci.

Schopnost prožívat umění předpokládá do určité míry jeho znalost, přehled o něm, osobní zkušenost. Nikdo, kdo doposud pil jen krabicové víno, si naplno nevychutná chuť šampaňského. Odvolávat se zde na cit a vkus je víceméně zavádějící. Vkus je ovlivněn poznáváním, a pokud člověk poznává prožitým, musí po určité etapě zákonitě zjistit, že mu stávající možnosti přestávají dostačovat, přestávají plnit ony funkce, které jsou od nich očekávány, a hledá nové. Karel Čapek v Povětroni vkládá do úst jasnovidce: “Naše slova jsou náhražky čití, jsou odvozena z vidění, slyšení, hmatání, není možno jimi přesně vyslovit věci, které nejsou přístupny těmto smyslům. Mějte se mnou, pánové, trpělivost”. Není veškeré umění “jen” potřebou vymanit se z této kazajky? A není k jeho uchopení potřeba vytrvalost. Není ve “vrcholu imaginace” současné poezie potřeba položit slova nad slova, použít je nepřímo na úrovni smyslů?

Pan profesor Jiří Šípek ve své přednášce říká: “Vědec směřuje k zevšeobecnění jednotlivostí, umělec se snaží promítnout všeobecnost do jednotlivosti”. Přestože jsou veškeré pokusy o klasifikaci umění jistě zavádějící, kdykoli otevírám nějakou ze sbírek Petra Hrušky, vždy mi Šípkův postřeh přijde jako velmi opodstatněný. Ano, umělec tu není od toho, aby dosazoval do formálních vzorců a dokazoval tak jejich funkčnost. Naopak by měl tyto vzorce překračovat a upozorňovat, že mezi schopností vše dokonale spočítat a předložit jasný, konkrétní a nezpochybnitelný výsledek, a uměním vše v jednom bodě přesáhnout, panují smysluplné vazby, aniž by jeden z obou principů trpěl pod druhým a zároveň jej jakkoli popíral. Kouzelný mi z tohoto hlediska připadá výrok českého surrealisty a zároveň klinického psychologa Zbyňka Havlíčka: “K nekonečnu je zadem jen pár kroků”.

Dlouho jsem se ovšem bránil slovům Milana Uhdeho o podružnosti obsahu za formou a říkal si: “obsah je přeci to podstatné, to o co jde”. Po čase jsem došel ke zjištění, že obsah se vlastně neustále opakuje, ale forma z něj dělá to, co může znovu a znovu donekonečna oslovovat. Ta forma, která v takzvaném moderním umění může připadat většině lidí nenaplněná, nepřesná, možná zvrácená nebo úsměvná, až trapná a hloupá, většinou však hrající si na něco, čím není, protože je cizí jejich naučeným způsobům prožívání, zatímco jiní v ní spatřují pohled z jiné strany, nové, osvěžující uchopení něčeho důvěrně známého. Nikoho z nich nelze přesvědčovat o opaku. Není třeba. Každý si z nejvyššího patra Veletržního paláce odnese v závislosti na svých dispozicích trochu jiný dojem. Kdo chce hledat, bude hledat celý život. Kdo nechce, má jasno.

Poznámky k tomuto příspěvku

skold (Občasný) - 17.5.2010 > No, nenapsal jsi nic nového, co bych mohl ocenit - je to spíše hezká esej pro nováčky na totemu, kteří mají problémy pochopit, co je estetická hodnota v umění, co je moderní umění atd., takže vítám tuhle esej jako názornou ukázku, kterou budu rád argumentovat mé jedničky, protože je vždy unavující znovu a znovu vysvětlovat sáhodlouze autorům zcela očividné věci. Napsáno je to ale hezky, čtivě a lehce se to čte. Nemyslím ale, že by to bylo na diskuzi, protože jsou zde myšlenky, které se mohutně řešily do poloviny minulého století. Ale jak říkám - pro laiky a začátečníky hezká esej. <reagovat

travail (Občasný) - 18.5.2010 > To, co řeknu, nebude mít žádnou souvislost - nicméně, nakolik se my, takzvaní intelektuálové, bavíme různými extrapolacemi ze špatně intepretovaných vět vytržených zkontextu - - myslím, že už jenom z tvého výroku "Naštěstí je to utopie." by se dalo vyvodit hodně o "dnešní době":)). Jinak souhlasím se Skoldem. V soudobém umění se nevyznám, ale přesto bych možná byla opatrná ohledně tvého, určitě dobře míněného, přijetí soudobého umění jako celku na konci úvahy - ta otázka "která z instalací této sterilní expozice ... bude příštími generacemi ... pojímána jako ona trvanlivá hodnota" je na místě. Je to příklad, kterým už otravuju pěknou chvíli lidi kolem sebe, ale třeba v létě byla ve Varšavě, myslím, výstava umění na téma krize a recyklace, jedním z exponátů byl klavír s kelímkem plným kartáčků na zuby položeným na desce. Nakolik umění potřebuje rozrušovat hranice toho, jak je vnímáno, vždy by se měla dostatečně, možná, zdůrazňovat i důležitost onoho "sbírání kamenů". Díky za upozornění na Hrušku... Vlastně by mě i zajímalo, jaké soudobé umělce, ze všech sfér, hodnotíš pozitivně, pokud bys měl chuť uvádět příklady. Ráda bych se poučila a navíc, ono právě to psaní o "soudobém umění" "tak vůbec" ( ;) ) je docela vachrlatá věc. <reagovat

stanislav (Stálý) - 18.5.2010 > tak toto si nechám na jindy... :) <reagovat

Zrušit obrázky    Zrušit větvení

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku

<jméno   e-mail> Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je tři + pět ?