Pavouk si krátí cestu svou pavučinou,

tu past - svou síť nechává bez pohybu, nečinnou.

A číhajíc na oběť,

sám uprostřed sítě,

té důmyslné pasti, chytré,

která navzdy pohltí tě...

Bezelstně a bez citu číhá na oběť svou,

jak však jednou lapí ji - sítě se zavinou.
A oběť čekající na svůj skon sleduje,

jak k ní kráčí ON.

Tak mocný, už i spokojen,

chuť lovit a hlad jej žene jen.

Hrou se nazvati to dá,

leč osobní to není,

takhle to pavouk má...