Nažloutlé světlo věčné výzvy už zhasíná a my najednou nevíme, co dál. Lidé tomu dali nic neříkající název. Smrt. Co je to? Ten člověk tu přece je. Musí tu snad být, byl tady před minutou tak kam se poděl? Všichni najednou vzývají čas:"Vrať se zpět. Stačí nám den, možná jen hodina." Měli by se asi nad svým přáním zamyslet.Změnilo by se něco? Situace by se opakovala, jako na magnetofonové pásce, když dojedete ke stejnému místu. Bylo by slyšet:"Vrať se zpět. Stačí nám den, možná jen hodina." Na co vlastně chceme tu trošku času, když jsme měli celý život na to, abychom si vše důležité řekli? Je to totiž tak, že si nevážíme toho, co máme a uvědomíme si to teprve, až to ztratíme. Tak je to se vším. Stále si namlouváme, že máme dost času, ale když se něco přihodí, najednou zjišťujeme, že jsme toho tolik promeškali, tolik vět, které jsme nevyslovily a tolik pohlazení, která jsme nedali. Místo nich jsme rozsévali křik a svár. Ne, ne. Toto není správné. Nad každý svým činem bychom měli uvažovat a uvědomit si, že žádný okamžik už nevrátíme zpět, ale také nesmíme zapomínat a následky svých činů. Zjednodušeně řečeno:Měli bychom každý den svého života prožít jako by to byl poslední den.

     Zeptáme se ale na další věc. Pro koho je vlastně ono "usínání" těžší? Pro umírajícího nebo pro pozůstalé? Každý z lidí, kteří prožili tzv. klinickou smrt ji popisují jako příjemnou cestu za světlem, a od těch, kteří umřeli doopravdy se to asi těžko dozvíme. Takže pro ně to není nic zlého. A co my? My kteří jsme tu zůstali. Vím, je nám strašně smutno. Máme pocit, že musíme umřít také, ale když uplyne pár týdnů? Málem si ani nevzpomeneme. Takže když se to vezme souhrnem není to vlastně tak hrozné a přece se toho tak bojíme. Máme strach ze stárnutí, které s sebou kmotru s kosou nutně jednou přivede a bojíme se nemocnic, protože v nich její přítomnost tušíme. Co nás tedy tak děsí? Neznámo?