Dali jsme
si s Tomem jedno novoroční předsevzetí. Dohodli jsme se, že každý víkend
uděláme něco, co běžně neděláme. Prostě zažijeme něco extra, co zažíváme buď zřídka,
anebo vůbec.
Hned v
sobotu přišel můj kamarád s prvním z nápadů. Přinesl domů spoustu hub a
navrhl mi, že si z nich uděláme parádní čaj. Byly to prvotřídní
lysohlávky, a tak jsem nebyl proti. Vzal jsem si nůž a rozkrájel je na co
nejmenší kousíčky, zatímco Tom dal na sporák hrnec s vodou. Jakmile se
voda vařila, houby jsem do ní nasypal. Než se čaj uvařil, smotli jsme brčko a
zahulili si.
Uplynulo
asi deset minut (přesně tolik, kolik stálo v receptu na internetu), a byl
tedy nejvyšší čas čaj scedit. Nemohli jsme najít sítko, a tak jsme čaj lili do
hrnků přes utěrku. Nápoj měl takovou nahnědlou barvu a poněkud zvláštní vůni.
„Doufám, že
nebudem chtít skákat z okna,“ řekl jsem s úsměvem.
„Ty vole,
to neni sranda...radši zatáhnu závěsy, aby nás to nelákalo.“
„Tak teda
na zdraví a na houby!“ zvedl jsem svůj hrnek. Napili jsme se. „Chutná to jako syrový
houby,“ řekl Tom znechuceně a nasypal si do čaje trochu cukru. „Hmm, hned je to
lepší,“ podal mi cukřenku. Osladil jsem si tedy taky a znovu se napil. Vůbec to
nebylo špatné. Vypili jsme oba čtvrt litru houbového čaje a čekali, co se bude
dít. Abychom neměli dlouhou chvíli, pustili jsme si jeden horor.
Ten film byl zrovna docela napínavý, ale já se najednou musel
začít šíleně smát. Ne že by mi to přišlo nějak vtipné, prostě jsem dostal něco
jako křeč do pusy. Pořád jsem se musel usmívat a vůbec to nešlo zastavit. Tom
mi v tu chvíli začal vyprávět něco o mimozemšťanech a tvářil se při tom
ukrutně vážně.
A v tomhle stavu
(já s pusou od ucha k uchu a Tom s tváří vážnou a zamyšlenou,
jakou u něj vídáte málokdy) jsme se rozhodli vyrazit ven.
Šli jsme
pomalu po schodech dolů, když Tom najednou začal křičet: „Já neslyšim, já
nesylšim, neslyšim, neslyšim!“ Říkal jsem si, že tohle není dobré, ale pořád
jsem se musel smát. Pak jsme vyšli před dům (Tom už evidentně slyšel, byla to
nejspíš jen jakási chvilková slabost). Šíleně pršelo, a tak jsme se běželi
schovat do čekárny nedaleké autobusové zastávky. Tam jsme si sedli na lavičku a
pozorovali, jak kapky bubnují do silnice.
Všiml jsem
si, že kus od nás je jakási starší paní. Stála celá promočená venku na tom
dešti. „Nestujte tam na dešti a pojďte za námi pod střechu,“ povídám jí. „Dyť
neprší, co blázníš, hochu?“ odpověděla mi.
Jen co to
řekla, zamrkal jsem a pochopil, že vážně neprší. Vlastně byla půlka ledna,
všude kolem byl sníh a mohlo být takových deset stupňů mrazu… Zvláštní.
„Nevim jak
ty, ale já jdu radši spát,“ oznámil jsem Tomovi a on souhlasil.
Ne každému
se podaří splnit si své předsevzetí, ale nám se to prozatím vede. Zažili jsme
něco dost neobvyklého. Jestli to takhle bude každý víkend, rozhodně se letos
máme na co těšit.
|