Když všichní spí

Je to k zešílení. Dnes je to už pátá noc, co jsem nezamhouřil oko.

A ta dnešní, ta mě asi položí. Poslouchám právě odbíjet hodiny na věži kostela.

Je sice dost daleko, ale já mám sluch tak přecitlivělý, že mi úplně bije, buší do uší.

Bim, bam, bim bam........je to k zbláznění.....bim bam, bim.....a je dvanáct.

Sedím na parapetu okna a hledím zamyšleně do osvětlené ulice, rušné sobotní noci.

___

Jmenuju se Edward a trpím insomnií, neboli nespavostí.

Přátelé mi říkali Éďa.

Ještě když jsem nějaké měl.

___

Právě přechází přes ulici nějaký mladík.

V ruce žmoulá cigáro a klepe se zimou. Má jen mikinu a kapuci na hlavě, jako ta dnešní mládež.

A určitě má taky diamant v uchu a obrovskou zlatou plácačku na krku.

Nebo ten řetěz, jako na vrata, co nosí synátor Paula ze třetího.

Jó to v jeho letech jsem ani netušil, že nějaká nespavost vůbec existuje.

Šel jsem spát kdy se mi zachtělo a vstával jsem právě na oběd.

To byly časy.

To jo.

Teď dřepím schoulený za oknem a sleduju lidi, jako nějaký biolog své mikroby pod mikroskopem.

___

V láhvi už mám jen půlku bílého vína.

To mi snad na tu dnešní noc vystačí. A zítra mi příjde kamarád nakoupit. Doufám.

Každou neděli se staví. Má to sem kousek.

Občas v noci si dám skleničku, to přiznávám. Ale že bych byl nějaký výpitek, tak to ne.

__

Na protější balkon právě usedla nějaká mladičká holka, nejspíš.

Vidím v té tmě jen její zářivě bílou košilku a hořící cigaretu.

Zapálím si taky....další.

Dole pode mnou jde právě parta nějakých nácků. Hlasitě vykřikují a lidé za okny rozsvicují světla.

____

Alespoň nějaké pozdvižení dneska.

Ikdyž, popravdě, potkat teď někde v noci bych je nechtěl.

Taky je to jeden z důvodů, proč už ani v noci nevycházím ven.

Jednou mě zmlátili tak, že jsem strávil měsíc v nemocnici.

Fašisti jedni.

Pozavíral bych je všechny. Do posledního.

Nebo raději zrovna pověsil. Ať se houpají!!!!!!!!

Zasloužili by to!!!!!!!!

A kruci, zase zuřím...klid …...klídek..... v pohodě, všechno je v pořádku.....

Doktor mi to zakázal. Prý by to se mnou taky mohlo seknout, už tak mám puls,

jako kdybych běhal maraton.

No jo.

To dřív....

To jsem býval pořádný nervák.

__________

Sousedé pozhasínali zase světla a ulehli do teplých postelí.

Ulice se na chvilku vylidnila a mrtvolný klid narušují už jen zvuky projíždějících aut.

____

No, s tím mým vínkem je to tak..........

Noc je dlouhá a občas je to vážně k nevydržení.

A láhev vína ze mě přece ještě neudělá nějakého alkoholika.

Ikdyž je to každý den....

A občas si potom dám ještě tak dvě tři vychlazené pivka a skleničku wisky.

____

Po stěnách temného pokoje proplují odrazy světel aut, jako vlnky mořem.

Když jsem byl malý, vždycky jsem se toho bál.

Bydlím teď ve čtvrtém patře a z ulice sem světla z aut přece doplují.

Miluju to.....sledovat zář, co mi vykouzlí obrazy na zdech.

Připomíná mi to všechen ten nedosažitelný mlhavý Čas...

Nelze je chytnout. Mockrát jsem to zkoušel. A přece mi vždycky propluly mezi prsty,

přesně jako ten Čas.

____

Přes ulici právě přešla bílá kočka a zašla za roh....

Z dáli se ozve třískot rozbité výlohy, nebo čeho....

Teď v noci je to venku obzvlášť nebezpečné.

Z bytu nade mnou slyším už dobrých patnáct minut vrzat postel.

To si Jarda určitě zase zařádí.

No jo, Jarda se má.

Ten má každou sobotu u sebe nějakou cizí buchtu.

Tuhle tu jsem náhodou spatřil, když procházela přes mé dveře.

Šťabajzna jen pohledět.

Takovou bych taky bral, ikdyž mi na tomhle vlastně vůbec nezáleží.

Chtěl bych někoho, kdo se mnou stráví klidně bezeslova celou noc u okna.

Někoho, komu nemusím říkat, jak mi je.

A bude to vědět.

Cítit.

_________

Jsou čtyři ráno.

Alespoň ty číslice na digitálním budíku budíku mi to říkají, budík jenž teď nepotřebuju.

Stejně nespím. Nejde to. Asi proto, že miluju noc.

To ticho v mém pokoji.

Tu tmu v tomto bytě.

To když vidím svůj stín, ne obraz v zrcadle, stín.

Ten stín, jsem já.

Ta tma, ten kousek černoty obklopený světlem, Světem.

A můžu za to já?

Můžu za to, že jsem jaký jsem, že nedokážu vyjít ven, mezi lidi, byť už jen pro pitomý rohlík?

Asi jo.

Ale nikdy jsem takhle, v depresi ve čtyři ráno s flaškou u okna, hledíc do ulice, skončit nechtěl.

Vlastně ani nevím, co jsem kdy vůbec chtěl. Ale tohle určitě ne.

A stejně nejsem nijak na dně, ikdyž o mě nikdo vůbec neví. A vlastně teda ani nejsem. Neexistuju.

Ten svět tamhle venku, ruch a zmatek, kde se všichni Bůh ví, kam ženou, je úplně na opačné, jiné straně než ten můj.

Tady a teď nad tím přemýšlím a dochází mi to.

Chtěl jsem vůbec někdy aby mě mě ten svět ve kterém jsem žil pohltil a vedl tou cestou jakou jdou všichni ??? Chtěl jsem.....Opravdu chtěl...

Chtěl jsem mít rodinu, chtěl jsem se tvářit že jsem šťastný.

Ale nešlo to. A ani teď to nejde.

Je mi téměř čtyřicet a nemám nic. Vůbec nic. A vlastně ani víc nechci.

Nezvládl bych žít a tvářit se, že jsem šťastný. Protože štěstí necítím a nikdy jsem ten pocit nezažil.

Štěstí mi není souzeno.

Pro mě, žádné štěstí není.

_____

Teď slyším to ticho venku. Teď je....alespoň na chvíli.

Přestala jezdit auta a všichni lidé jako by zmizeli ze světa.

Jako kdyby ani nikdo z nich neexistoval.

Teď slyším to ticho, které je ve mně. Bylo a bude. Vždy a napořád.

A jiné to nebude....a lepší to nebude....

____

Nikdo o mě nemá ani zdání. Nikdo mé myšlenky neslyší. A vlastně ani nechci.

Není mi na světě, na tomto světě, souzené aby je někdo slyšel. Pochopil.

Bolí mě srdce

bolí mě oči

z toho, že bolí duše.

___

Je mi jisté, že není na světě nikdo, kdo by smutek, opuštěnost, samotu nebo nepochopení nikdy nepocítil.

Jenže já tohle všechno cítím neustále. Pořád. Každý den, každé ráno, večer, noc, každou hodinu, minutu a vteřiny, co trvají věčnost

____

Podle normálu, jak jsem se dočetl a můžu dočíst ve všech článcích o můžích a jejich věku, bych měl být v tom nejproduktivnějším stádiu svého života.

Místo toho trávím celé dny za oknem a sleduju ten život venku, jako nějaké divadelní předsatvení.

Jako ti staří lidé, co jsem je vždy viděl řít v okně.

A teď z toho všeho zoufalství.......

prostě nevím........

_______

Dám si asi dvacet prášků na spaní ...jelikož jeden nezabírá

Po chvíli se mi začne točit hlava a padám ze židle.

Chce se mi spát. Moc spát. Snad usnu.

Snad teď usnu navždy. Protože další podobnou noc nezvládnu.

Měl jsem krásný život, ale teď už dlouho hezký není.

__________

Ležím v posteli, co se se mnou točí , hlavu mám propadlou v polštáři a poslední věc než ztrácím vědomí a usínám mě napadne jen jedna......

Mám říct dobrou noc......nebo sbohem ?