Jan Hřebejk a jeho scenárista Petr Jarchovský představili divákům na přelomu roku svůj jubilejlní, desátý společný film Kawasakiho růže. Přes exoticky znějící název řeší téma ryze české a současné – udavačství za minulého režimu a jeho následky. Hřebejk se tu tentokrát po několika komediích pokusil zpracovat vážné téma a také tu poprvé od filmu Musíme si pomáhat jeho hrdinové řeší morální dilemata.

Pětatřicátnice Lucie (Lenka Vlasáková) se tu během několika dní dozví řadu šokujících informací: těsně poté, co se uzdraví z vážné choroby zjistí, že ji manžel Luděk (Milan Mikulčík) dlouhodobě podvádí, a krátce nato od něj dostane do ruky spis vedený StB, ze kterého vyplývá, že její otec Pavel, disident a chartista (Martin Huba), byl ve skutečnosti udavač. A to stále není vše: jejím pravým otcem je ve skutečnosti sochař Bořek, který byl režimem donucen emigrovat do Švédska – na základě informací, které přinášel právě současný manžel její matky, který se tak snažil o diskreditaci soka v lásce. Lucie se rozhodne s dospívající dcerou sochaře navštívit, zatímco Pavel řeší dilema, zda svůj poklesek veřejně přiznat. Celý film přitom ilustrují záběry z dokumentu, který se o Pavlovi natáčí.

Kawasakiho růže má velmi pomalý rozjezd. Luciina choroba, jíž začíná, se ukáže být pro děj naprosto nepodstatnou (a její nečekané vyústění zplodí i jediné komické, docela vydařené, ale do filmu zcela nezapadající momenty), a potom se více než půl hodiny hraje jen o nevěře manžela s kolegyní. (Oba jsou navíc členy štábu, který natáčí zmiňovaný dokument.) Milan Mikulčík v roli Luďka bohužel hraje opravdu špatně a svůj text spíše deklamuje (zřejmě z úporné snahy zakrýt svůj slovenský přízvuk), což se nejvíce ukáže v nepravděpodobné scéně, kde se muž snaží ženu a milenku nějak usmířit. U té je divákovi dosti trapně – ne proto, že to tak chtěli autoři, ale protože situace je špatně napsaná i zahraná, nepřesvědčivá a protahovaná.

Nicméně téma nevěry vymizí, stejně tak jako postava hrdinčina manžela – jak se ukáže, byla dobrá jedině k tomu, aby přinesla onen usvědčující dokument. Teď teprve přichází opravdové drama – a myšlenka s televizním štábem, který natáčí portrét ušlechtilého disidenta přebírajícího významnou cenu, aby v průběhu zjistila, že se věci mají trochu jinak, a dopřála sluchu  i jeho oběti, není vůbec špatná, protože dodává celému příběhu odstup a do určité míry jej relativizuje. Středobodem příběhu je totiž Lucie a její vyrovávání se se zjištěnými fakty, zatímco příběh jejího otce a potažmo matky sledujeme spíše přes hledáček kamery dokumentaristů.  

Přestože film některé potenciálně nosné situace vynechává (zajímavý by byl určitě rozhovor Pavla s jeho ženou po odhalení spisů; nechce se také věřit, že by dospívající vnučku nové události tak málo zajímaly), silné téma morálního selhání jedince a jeho (ne)pokání, stejně jako vyrovnání se jeho potomků s tímto stínem minulosti je zpracováno velmi kultivovaně a vyvolává v divákovi právě onen nepříjemně mrazivý pocit, o který tvůrci usilovali. Vzbuzuje otázky po motivacích hrdinů, pravdivosti jejich místy si protiřečících výpovědí, snahu pochopit a případně ospravedlnit jejich jednání… A všemu pak dodají korunu oba závěry (záběr před nápisem „konec“ i po něm), neuvěřitelně přesné a výstižné, které u Hřebejka, jenž míval s konci filmů všeobecně problém, příjemně překvapí.

Občas se do filmu i ve druhé, o sto procent lepší polovině vloudí nepříliš funkční motivy – platí to zejména o Japonci, malíři a kamarádovi Bořka, který byl pravděpodobně obsazen jen proto, aby se nějak ospravedlnil název filmu. Plní tu úlohu jakési tajuplné figurky poznamenané tragédií, která začne po setkání s Lucií a její dcerou bez dalšího zdůvodnění po letech znovu malovat. Proč se film jmenuje tak, jak se jmenuje, se tím nicméně nevysvětlí – Japonec se ani nejmenuje Kawasaki. Je třeba nahlédnout do materiálů k filmu, aby se divák dozvěděl, že Kawasakiho růže je nejsložitější známé origami, papírová skládanka s velkým množstvím zatočených a skrytých plošek. Takový, komplikovaný a mnohdy se skrytými místy má být i příběh hrdinů filmu. Nic z toho se divák z plátna nedozví, nutnost hledat si významy sám ale může rezonovat se snahou autorů vytvořit tentokrát vícevrstevnaté dílo, které vyžaduje aktivnější přístup diváka – a k tomu může patřit i další dohledávání informací.

Zásluhu na vydařené druhé polovině snímku mají určitě herci. Zejména velmi přesvědčivá Lucie Lenky Vlasákové  a její matka v podání Daniely Kolářové – z jejich společné scény, kdy dcera vykřičí na matku obsah spisů a matka se hysteticky brání, doslova mrazí. Martin Huba v roli Pavla se na plátně vyskytuje poněkud méně než by si jeho úloha zasloužila, dokáže ji ale obdařit nezaměnitelnou noblesou. (Bohužel možná trochu příliš podobnou některým předchozím hercovým rolím.) Dobře zvolený neherec a skutečný emigrant Antonín Kratochvíl roli Bořka zase dodává zemitou autenticitu, pro kterou si jej divák velmi záhy oblíbí. Slabší je Petra Hřebíčková jako mladá členka štábu, která má ale nevděčnou úlohu opakovat fráze typu „Musíte odpustit sám sobě“ (kterým se Hřebejkovi přes veškerou snahu nepodařilo úplně vyhnout).

A pak je tu samozřejmě malá role Ladislava Chudíka, který hraje bývalého vyšetřovatele StB na penzi – jeho samolibost a zalíbení v líčení toho, jak se jim podařilo lidi morálně zdiskreditovat, je zrůdně fascinující.

Filmu by velmi prospělo výrazně zkrátit úvodní část s tématem nevěry, která nemá pro děj hlubší význam než ten, že manžel hrdinky je zkrátka lump. (A nejlépe ji přetočit s jiným hercem než s Mikulčíkem, u kterého Hřebejk opravdu sáhl vedle.) Naopak by bylo dobré se více soustředit na další aspekty příběhu – téměř se tu například neřeší, jak se Lucie srovnává s tím, že má úplně jiného otce než celý život věřila. Jakmile se totiž začnou řešit dávné přízraky minulosti, má divák dojem, že se divá na úplně jiný, kvalitativně výrazně vyšší film.

Pro naléhavost vznesených otázek a vědomě nejednoznačné uchopení nelehkého tématu ale Kawasikoho růže za návštěvu rozhodně stojí.