Na trase, po které jezdíme na naši chalupu, stojí u silnice pomníček. Je to památka na jedenadvacetiletého chlapce – cyklistu, který zde zahynul. Vždycky, když jedeme kolem, musím se na něj podívat a zamyslet se nad tím, jaký by teď byl, jak by vypadal, choval se, zda by měl dívku, smál se s ní i plakal … Jednou jsme se na chalupě zdrželi a vraceli se domů těsně před půlnocí. Taťka řídil, mamka seděla vepředu a já vzadu. Sledovala jsem mezi sedadly cestu před námi, vždy se mi líbí pohled na tmavou silnici, kde je jen jeden světlý bod – světlo od reflektorů. Najednou se proti nám vztyčil obrovský černý stín. Vykřikla jsem. Mamka s taťkou se ptali, co se děje a já jen vykoktala: „Viděli jste to?!“ – „Co jsme měli vidět?“ – „Ten stín!“ – „Jaký stín?“ – „Vy-vypadalo to ja-jako člo-vě-ě-k“, vykoktala jsem ze sebe, neschopna myslet. „Co když jsme ho přejeli?“ – „Nesmysl, to bychom cítili náraz, uklidni se, nic to nebylo.“
Jeli jsme dál a já pořád přemýšlela. Náhle jako by do mě udeřil blesk! „Mami, tati, tam je přece ten pomníček! Kolik je hodin a co je za den?“
Mamka se podívala na hodinky: „Když jsme projížděli kolem, byla přesně půlnoc…“
Vlasy se mi zježily hrůzou. „Mami, a kdo měl svátek?“ – „Zdeněk.“
Nebyla jsem schopna slova. Kluk na pomníčku se totiž jmenoval Zdeněk…
Bylo mi jasné, že jsem právě viděla ducha…

Tím by to mohlo končit a byla by to scéna jako z hororu. Ale ono to nekončí. Když jsme se totiž vraceli zase jednou z chalupy potmě, viděla jsem to znovu! To mi bylo divné, a tak jsem si terén důkladně prohlédla za denního světla a příště už dávala pozor. A přišla jsem na to! Kus před tím místem byl železniční přejezd, za ním prudké stoupání a pak rovinka. Já přízrak viděla vždycky v místě, kde se vyjíždí na rovinku. Kus za přejezdem stála dopravní značka. A když jsme byli zrovna v přechodu stoupání do roviny a jelo proti nám auto, které bylo ještě schované za kopečkem, takže jsme o něm nevěděli, jeho světla vrhala stín značky přesně na naší polovinu silnice. A ten stín vypadal přesně jako člověk. Takže duch se vysvětlil, a já ho pokaždé, když se mi ho povede uvidět, zdravím. Ale je fakt, že poprvé jsem se ho bála.