Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Neděle 1.12.
Iva
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Lojza Vomáčka
Autor: Francesca (Občasný) - publikováno 29.12.2009 (01:10:53)

Byl to celkem vydařený večer. Po koncertu středověké hudby, na kterém jsem se potkala svého staršího kolegu z oboru, jsme zašli do nedaleké restaurace na kus řeči a něco málo k pití. Čas příjemně plynul, piva v kolegově sklenici ubývalo a s tím přímo úměrně stoupala jeho dobrá nálada. Začal mi vyprávět o jednom svém známém. Jmenuje se Lojza Vomáčka a je to strašně fajn chlap. Milej, hodnej, pracovitej, namakanej… Trochu se občas něčeho napije, nějaká ta becherovka a lahváč, nějaká ta cigaretka… ale má vlastní dům, chatu, dokonce i traktor…


Svého kolegu už znám natolik, abych věděla, že má poněkud svérázný smysl pro humor a že mu stačí málo (tak dvě tři Litovle), aby si člověk z jeho společnosti odnesl nezapomenutelné zážitky, takže jsem ho nebrala vážně. Nebrala jsem ho vážně, ani když se mě snažil přesvědčit, že Lojza je ten nejlepší chlap na světě (přesně pro mě), ani když se mi cestou ke kolejím (doprovodil mě jako správný gentleman) přiznal k tomu, že dělá Lojzovi komplice a že jeho úkolem bylo zpracovat mě natolik, abych se o Lojzu začala více zajímat.
Ve chvíli, kdy začal prohlašovat, že Lojza na mě čeká na koleji přímo přede dveřmi mého pokoje, neboť se mu podařilo podplatit kolejbábu becherovkou, a přát mi krásný večer a ještě krásnější noc, mě moje trpělivost opustila a namísto ní jsem pocítila silnou potřebu toho kecala praštit. Kecal se však dal zbaběle na útěk a pod záminkou, že chce chytit poslední tramvaj, zdrhl.


Nechala jsem ho běžet a zamířila na kolej. Když jsem procházela kolem vrátnice, nedalo mi to a podívala jsem se k okénku. Naondulovaná paní na mě vrhla významný pohled… a kopla do sebe štamprli.
V té chvíli mě napadlo, že tady něco není v pořádku.


Do čtvrtého patra jsem šla pěšky, to abych měla víc času promyslet si, co budu dělat, jestli na mě nějaký Lojza opravdu čeká (samozřejmě, že jsem nic nevymyslela).
Dveře na patře jsem otevřela právě ve chvíli, kdy se nějaký chlápek, který usnul ve stoje, pomalu sunul podél zdi k zemi - i s becherovkou v ruce. A jak za mnou bouchly dveře, chlápek se probral. Vyskočil, a když se po chvíli vzpamatoval, vzpomněl si, že by se mohl představit.
„Ahoj! Já sem ňákej Lojza Vomáčka!“ a strčil mi pod nos poloprázdnou láhev becherovky. Pak si uvědomil, že se spletl, flašku schoval za záda a odkudsi vytáhl pomačkaný pugét růží.
„Ehm, díky, to je od tebe milý,“ rozpačitě jsem se usmála.


Chvíli jsme tam jen tak stáli a dívali se jeden na druhého, až nakonec Lojza povídá: „Hele, a… nepozveš mě dál?“ Vytřeštila jsem oči a horečně přemýšlela, jestli to myslí vážně.
„No… sorry… Lojzo… ale víš… já tě de facto vůbec neznám.“
„Sakra, to ti Petr vo mně nic…“ a chytl se za pusu. Vzápětí ale provedl jakési rádoby nonšalantní gesto, načež povídá: „No, ale to přece vůbec nevadí,“ a celý rozzářený dodal: „Aspoň mě líp poznáš.“
No nazdar. To mi tak ještě scházelo. Bylo skoro půl dvanácté a můj mozek po náročném dni vypovídal službu. Pozvat Lojzu na pokoj se mi opravdu nechtělo, ale jen tak ho vykopnout… Ech. Slušnější a zcela neasertivní část mého ega zvítězila a ta druhá se utěšovala představou, že kdyby se něco zvrtlo, pořádně si to s kolegou vyřídím – hodím ho do jedné z olomouckých kašen, přivážu k trojičnímu sloupu a tak podobně.
„Tak teda… dáš si čaj?“ Lojza chvíli přemýšlel, proč by měl pít čaj, když drží v ruce flašku becherovky, ale nakonec mu to přece jen docvaklo a souhlasně zakýval hlavou.


V zámku to zarachotilo, dveře se otevřely, já vešla do předsíňky a Lojza málem proletěl do druhého pokoje; ne že by se tak rozběhl, ale zakopl o práh a silou setrvačnosti směřoval hlavou přímo ke sklu. Naštěstí se zastavil o futra.
Trochu jsem zaváhala, ale pak jsem přece jen odemkla i druhé dveře a nabídla Lojzovi, jestli si nechce sednout, čehož on s radostí využil. Natočila jsem do konvice vodu a uklidňovala se myšlenkou, že pokud Lojza zůstane sedět na židli, náš pokoj třeba nebude zdemolován.
„Tak jakej čaj by sis dal? Ovocnej, černej, bílej, zelenej…?“
„A růžovej by nebyl?“ zahihňal se. Heh.
„Dobře, tak černej rybíz,“ a hodila jsem hrnku sáček s čajem. Pak mě napadlo, že bych si na Lojzu mohla trochu posvítit, a sáhla jsem po vypínači. Lojza jen zamžoural.


Konvice jemně syčela a pískala a Lojza přestal mžourat, namísto toho mlčel a rozhlížel se. Potom se začal culit.
„Hele, proč vám tady na dveřích a na zdi visej nahý ženský???!!!!“ zazubil se.
„No, víš, to jsou plakáty s reprodukcemi uměleckých děl.“ Lojza tápal v paměti po významu slova „reprodukce“. To, co našel, nemělo s uměním nic společného. Nedal ale nic najevo.
„Aha. No ale proč je tady máte pověšený?“ Usmála jsem se.
„No prostě proto, že se nám líběj.“ Lojzovi to začalo v hlavě šrotovat.
„Ta díla,“ dodala jsem. Lojza se trochu uklidnil, ale ne tak docela. Znepokojilo ho totiž, co uviděl nade dveřmi.


Voda v konvici se začínala vařit.
„Ta ženská se modlí,“ konstatoval tiše. „Ta ženská se modlí???“
„Která?“ vrátila jsem z předsíně do pokoje. „Jo, ty myslíš Panenku Marii.“
„To je Panenka Marie?“ nadskočil na židli.
„To je další plakát, reprodukce obrazu od Fra Lippiho.“
Lojza si v hlavě spojil svoji představu pojmu „reprodukce“ a LIPO. Začínal se cítit trochu nesvůj.
„Ty jsi věřící?“ zeptal se nedůvěřivě.
„No, vlastně jsem, ale to je trochu složitější.“
„No to teda není, náhodou je to docela jednoduchý…“ a začal přemýšlet, jak to dokázat. Důkaz ležel na stole.
„A hele, seš! Jinak bys tady neměla položenou bibli!“


A pak mu to došlo. Kniha. Trhl s sebou. Knížky ho vždycky tak trochu děsily a knihovnám se – pokud to jen trochu šlo - vyhýbal obloukem. Čirou náhodou vzhlédl – což neměl dělat. Zachvátil ho pocit hrůzy. Hrůzy z toho, že se ta polička nad ním, přecpaná knihami, každou chvíli utrhne a zřítí přímo na něj.
Voda na čaj se vařila, čekala jsem, že se konvice každou chvíli vypne, když vtom jsem uslyšela rachot. Vběhla jsem do pokoje. Na zemi ležela převržená židle a Lojza se s vytřeštěnýma očima tisknul zády ke skříni.
„Co se děje? Seš v pořádku?“ Lojza se na mě vyděšeně podíval.
„Já? Já? Já jsem v pořádku, já jo. Ale ty ne! A ty tvoje spolubydlící taky ne!“ Nechápala jsem. Lojza ukázal prstem na řadu ze tří polic.
„T-tolik knih! To není normální!“ Pořád jsem přemýšlela, proč ho to tolik vyděsilo.
„Víš, my jsme studentky. Studujeme. A ty knížky prostě ke studiu potřebujeme.“ Udělala jsem dva kroky směrem k němu.
„Ani se ke mně nepřibližuj!“ začal couvat do rohu, kde narazil do dalších knih, takže úlekem nadskočil.


V předsíni cvakla konvice. Usoudila jsem, že bude lepší nechat Lojzu ten šok rozdýchat a zalít čaj. A Lojza usoudil, že je ten nejlepší čas zmizet. Nechal bechera becherem a chtěl vyběhnout z pokoje, neb cesta byla volná – tedy skoro. Jak se rozběhl, nevšiml si, že mu v cestě stojí překážka v podobě kamarádčiných knih ke zkoušce z dějin starověku. Lojza zakopl, starověké civilizace mu tak trochu podrazily nohy, a já slyšela z předsíně jen dutou ránu nárazu dřeva o dřevo.
Lojza tam ležel na jednom z koberečků se zavřenýma očima; vypadal trochu jako nemluvně, což by bylo možná do určité míry i roztomilé, kdyby nebyl v bezvědomí. Naštěstí studená voda účinkovala rychle a Lojza se probral. To procitnutí pro něj asi dvakrát příjemné nebylo, ale mně se ulevilo; nahlašovat kolejbábě mrtvolu by opravdu nebylo moc milé, zvlášť když kolejbába byla již tou dobou patrně v mírně podnapilém stavu, a vzhledem k tomu, že ji většinou vídám popíjet pouze kafe, netroufala jsem si odhadnout, jak na ni asi působila ta becherovka.


Lojzovi došlo, že čím dřív z kolejí vypadne, tím líp pro něj, než se ale vypotácel ze dveří s boulí na čele, přinutila jsem ho aspoň vypít ten čaj.
Dveře se za ním zavřely a já je konečně mohla zamknout.
Až dodatečně jsem zjistila, že na stole zůstala láhev becherovky. Nejdřív jsem ji chtěla vyhodit, pak jsem se ale rozhodla si ji ponechat – to abych měla sama pro sebe důkaz, že se mi to všechno jenom nezdálo.



Poznámky k tomuto příspěvku
Navždy už bez tebe (Občasný) - 29.12.2009 > pobavilo :o)
<reagovat 
Věza (Občasný) - 29.12.2009 > líbí
Body: 5
<reagovat 
step (Občasný) - 29.12.2009 > dobre napisane, zacal som citat a mal som cely cas chut to docitat
ta becherovka na konci sa dala vyuzit...
Doporučil 
<reagovat 
Quotidiana (Občasný) - 1.1.2010 >

ten začátek se mi líbil moc, bylo to vtipné a přesto uvěřitelné,

jen s těma knihama mi to připadalo trochu přitažené za vlasy, proč se tak moc bál knížek... možná by to chtělo trošičku víc dovysvětlit, ne to tak rychle utnout...


<reagovat 
Oplatka (Stálý) - 6.1.2010 > Tak tedy hodnotím moji oblíbenou povídku... Ještě s tím Tvým přednesem to bylo úplně úžasné! Nechceš někdy přečíst na nějaké akci Totemu?
Body: 5
<reagovat 
 Francesca (Občasný) - 28.1.2010 > Oplatka> děkuju za hodnocení i za nabídku:-) no, proč ne?;-))
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je sedm + deset ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)   Nepublikovat mimo Totem.cz  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter