Pan Julius Viselec žil vcelku běžným životem bankovního úředníka. Od ostatních lidí se lišil jen v tom, že vše dělal přesně naopak než oni. Začalo to již jeho narozením, kdy vyšel z těla matky na rozdíl od většiny jiných novorozenců ne hlavou, ale nohami napřed. Pupeční šňůra se mu tehdy omotala kolem krku a přiškrtila ho tak, že když se ho lékařům konečně podařilo vyprostit, domnívali se, že je mrtvý. On ovšem nebyl. Když o několik let později konstatovali u malého „Julky“ vzácnou, dosud nikde nepopsanou, mozkovou vadu, přičetli ji na vrub právě těm několika minutám v bezvědomí po porodu.
Pan Viselec byl již od dětství terčem krutých posměšků. Již od dětství věděl, že není krutějšího tvora na zemi, než lidského mláděte. Nebylo se však čemu divit, vždyť se choval tak jinak než ostatní. Byl čistým zrcadlem světa.
Tak kupříkladu již od raného věku četl knihy vždy zásadně od konce. Uvědomil si totiž záhy, že je mnohem zajímavější znát nejdříve konec příběhu a teprve poté se postupně propracovávat k tomu, co k onomu konci vedlo, nežli se nudně prokousávat kapitolou za kapitolou, aby byl závěr vždy tak nepřekvapivý a ubohý. Terčem posměšků byly také jeho kalhoty, které nosil zásadně rubem ven, nemohl si pomoci. Aby se ani v jiných ohledech nemohl cítit obyčejným, byl levákem, což ho vydělovalo od majority praváků. Hodinky však ze sobě neznámého důvodu nosil na levé ruce, což ho zase odlišovalo od většiny leváků. Také jeho jídelníček byl více než prazvláštní. Začínal vždy dezertem, pokračoval hlavním chodem a zakončoval polévkou. K dovršení všech jeho podivuhodností, ráno se probouzel velice brzy, aby si mohl uvařit večeři, k obědu si vskutku ovšem dával oběd, k večeři pak ale snídani. Vzácné návštěvy v jeho bytě také velice často překvapovaly dveře, které se otvíraly nikoliv dovnitř, ale směrem ven. Nebo také televize, která byla neustále zapnutá, tedy jen do té doby, kdy si před ní pan Viselec sedl a vypnul ji, aby mohl s inspirativním zájmem hodiny sledovat její prázdný obraz. Není už jistě dále překvapením, že spával obvykle v saku a kravatě, do práce se pak někdy vypravoval v pyžamu, což mu zpočátku činilo nemalé potíže. Proto se musel později všech pyžam zbavit.
Jeho každodenní život se stal po smrti rodičů rutinní záležitostí. Plahočení se za zákaznickým pultem v bance mu po pětadvaceti letech praxe začalo připadat úmorné. Ve své kariéře se však nemohl posunout kupředu, neboť jeho obráceně nasazené kalhoty mu v bance bránily vykonávat jakoukoliv jinou pozici než tu za přepážkou, protože jedině tam byly skryté před pohrdlivými zraky okolí. Žádnou jinou práci, kromě bankovnictví, ale nebyl ochoten dělat, cítil se vázán tradicí. Zaměstnancem banky byl totiž jeho otec, otec jeho otce a dokonce i otec otce jeho otce.
Jednoho dne se v jeho životě seběhla neobvyklá událost. Přišel mu dopis. Vytržen ze zaběhlých kolejí na něj s podivem hleděl. Stálo na něm:
00021 Aharp
7 Áksvamuš
Celesiv Suiluj
„Ehm, zase si někdo ze mne dělá srandu,“ a protože všichni ostatní by ho hned zahodili, pan Viselec ho otevřel a četl:
Velevážený pane Viselče,
již jsme nevěřili, že dorazíte. Jste to Vy? Musíte to být Vy. Jsme sekta Spříseženců blahoslaveného stromu Ra, vytrženého s kořeny ze země a opět zasazeného korunou bratrstvem Jeremiášova rouna, které bylo jím ponecháno ležící u studni na cestě do Jeruzaléma. Náš zakladatel, slavný to Jan Huyghen van Linschoten, uzřel v roce 1611 vidinu a do Červeno-bílé knihy obráceného pramene napsal toto proroctví: „Nadejde jednou doba, kdy lidé budou konat naopak než tak, jak by měli konat. Tu objeví se Ten, který půjde opačným směrem než svět, a svět ho tudíž nepozná, neboť nebude jedním z nich. Tento bude navrátivším se Jeremiášem, hroudu hlíny v diamant měnící, aby vyšlapal cestu k Velikému.“
---------- Je jen jediná cesta, jak nabýt jistoty, že jste Tím, za koho Vás máme. Denně si pět minut před spaním v duchu opakujte toto slovo: „znovuzrození“. Pokud jste Oním, vše se brzy vyjasní.
Zůstavte se ve zdraví.
Vaši
Nic víc. Žádná známka, razítko nebo zpáteční adresa, jen černý na bílém lapidární text. Pan Viselec si pro sebe zamumlal: „Copak je to za nepodařené šprýmy? Že by mi to poslali snad ty zlovolné děti od naproti? Nebo ty upjaté staré slepice z práce? Však já jim všem jednou ukáži.“
Tu si všiml, že něco prosvítá v obálce a tak ji jedním rychlým pohybem roztrhl. Na vnitřní straně byl vytištěn kulatý znak. Uvnitř oválu byl strom obrácený kořeny vzhůru k nebi, na kterém bylo slunce s prstencem paprsků. Koruna stromu byla zapuštěna pod zemí, kde také rostly její tři hruškovité plody. Okolo obvodu bylo archaickou kurzívou napsáno: „spiritus spirat, ubi vult“, a také adresa: „Zlatá 12, P I“.
Hned druhý den se pan Viselec vydal z práce namísto domů do Zlaté ulice. Byla to zapadlá díra s několika ušumělými starobylými domy, číslo popisné dvanáct ale žádný z nich neměl. Když se poptával v okolí, jedna seschlá stará pamětnice mu poradila, že číslo dvanáct měl jeden z domů asi do poloviny padesátých let, kdy došlo k přečíslování. Tento původně středověký dům zvaný „U korábu“, podle znaku ve štítu domu, kterému ovšem zub času ukousl jeho stěžeň a tak z něj učinil spíše dům „U kocábky“, se zdál být zcela opuštěný.
„Prý tam žije starý Žid, kterého již nikdo snad dvacet let neviděl. V noci se tam svítí. Občas za dlouhou dobu také přichází pošťák, dveře má vždy jako zázrakem otevřené, ačkoliv vždy jindy jsou uzamčené. Nikdo ho ovšem neviděl z těch dveří vyjít zpět. ---- Kdo ví, čím se stařec živí, možná pojídá krysy, kterých se zde po nocích rojí hejna, zvláště pak v hubených časech, kdy vylézají z kanálů i ty největší z nich, aby svými ohyzdnými pařáty škrábaly do dveří, snažíce se dostat dovnitř.“
Panu Viselcovi přejel mráz po zádech. Slova stařeny mu nebyla příjemná. Přesto pak šel, zabušil na dveře i klepal na zašpiněné okenní tabulky, nikdo mu neotevřel. V jednu chvíli se mu zdálo, že skrze sklo vidí obrys postavy. Chvíli ho pozoroval, obrys se nehýbal a tak ho nechal být. Zklamaný odešel domů.
Pln zaujetí, jaké již dlouhou dobu necítil, pátral ale dále v knihovnách a archivech po informacích o tajemném řádu. Nebylo o něm nikde ani zmínky. Objevil jen původ znaku, ve zvláštním stromu jménem Catalpa Radicularis Aerius. Na konci 16. století ho popsali holandští námořníci, kteří se na ostrově Sumatra plavili proti proudu řeky Musi do nitra džungle. Rostl údajně jako jediný svého druhu v posvátném háji, kde ho místní primitivní kmeny uctívaly jako božstvo pod jménem Ra. Jeho kořeny skutečně čněly ze země do vzduchu, odkud zřejmě braly vláhu ze zdejšího vlhkého deštného podnebí. Jeho plody rostly v hloubce na silných podzemních větvích. Existovaly tehdy již prý jen tři plodonosné výhonky, samotný plod rostl údajně do své zralosti celých čtyři sta let. Jak zaznamenal kapitán lodi, domorodci věřili, že člověk, který tento plod sní, zemře, nicméně po staletích opět ožije a poté bude žít již věčně. Další osudy stromu byly neznámy.
Pan Viselec tak uvízl v pátrání na mrtvém bodě a přemýšlel jak dál. Rozhodl se tedy následovat pokynů dopisu a před spaním si v posteli opakoval předepsané slovo. Cvičil celé měsíce, ale nic významného se nedělo. I přesto, slovo „znovuzrození“ nabývalo v průběhu cvičení zajímavých rozměrů, rozkládalo se mu před duchovním zrakem na své prvočleny a každým cvičením pozbývalo více ze svého původního významu. Jednoho večera již neuviděl ono slovo jako smysluplné vyjádření myšlenky, ale jen jako řadu za sebou nesouvisle poskládaných písmen. Následujícího rána po probuzení si všiml, že na stěně vedle postele se objevila prasklina, která tam ještě minulého dne nebyla. Ta se každý další den přes noc zvětšovala, jako by svým větším nebo menším růstem symbolizovala velikost pokroku, který pan Viselec ve cvičení udělal. Jednoho večera konečně uzřel, co uzřít měl.
Následujícího dne silně tloukl do dveří domu „U korábu“. Opět nic. Skrze šmouhu na okně, odkud viděl předtím obrys postavy, nahlížel dovnitř, stín byl ale pryč. Rozhodl se dostat dovnitř za každou cenu. Obešel přilehlé ulice, vloudil se do jednoho z domů a pronikl do vnitrobloku, kde se skrývaly povětšinou zaneřáděné zahrady plné haraburdí a nevkusných přístavků. Zahrada domu „U korábu“ byla ohražena vysokou zdí. Když vylezl na její vrchol, uviděl, že přesně v místech, kde vylezl, je z druhé strany přistaven žebřík. Jako by byl očekáván. Zahrada byla zarostlá břečťanem, velkou její část zabíral hluboce vyrezlý litinový skleník. Zdálo se mu, že je starý snad tisíc let. To, co bylo uvnitř něho, silně připomínalo poměrně velké, silným používáním roztřepené, do země zaražené koště. „Strom Ra, tak jsem si ho nepředstavoval,“ proběhlo mu hlavou.
Tu před ním stál, jako by se vynořil ze země, stařec. Tak shrbený, pokroucený a zvrásněný, že by mohl být i starší než skleník. Jako by byl součástí vedle stojící stromu, jako by s ním splýval, byl jedním z jeho nakrabacených výhonků-kořenů.
„Rozvázal jsi slovo?“ otázal se.
„Ano, je nutno se stát z-novu-zrozený. Jen ještě nevím, jak je možné se z novu zrodit.“
„A dále?“
„Porozuměl jsem symbolu řádu. Není v něm slunce, ale měsíc v novu, který slunce zakrývá při úplném zatmění slunce tak, že se zdají být jedním celkem – měsícem se slunečními paprsky.“
„Hmmm. Dobře. Tak již víš, co činit.“
„Ale pane. Úplné zatmění slunce nastane v této zeměpisné šířce až za 56 let. Nejblíže pak za 5 let v Arktidě. Já již nemohu čekat.“
„Čekat? Nic jsi nepochopil. Vrháš stín?“
„Stín? Myslím, že ano.“
„Ehmm... Přišel jsi moc brzy. Pochopil jsi slovo, ale ne jeho význam. Proto byly dveře zavřené a ty jsi musel přijít po žebříku. Musíš počkat, až nebudeš vrhat stín. Pak bude stín součástí tebe a slunce a měsíc se spojí v jednotu androgynovu.“
„Je to jen symbol?“
„Ano.“
„Jsem tedy Oním?“
„Zřejmě... Pohleď na strom Ra. Tvůj prapředek, holandský námořní kapitán Jan Huyghen van Linschoten ho zde zasadil poté, co ho v roce 1598 dovezl ze Sumatry a usadil se na dvoře císaře Rudolfa II. Pojedl jeho plod, vyřkl proroctví a zemřel.“
„Kým tedy jsem? Oživnuvším prorokem Jeremiášem nebo zmrtvýchvstalým kapitánem Linschotenem.“
„Záleží na tom, kým jsi? Není Jeremiáš zase jen symbolem cíle a není kapitán Linschoten jen prostředkem k tomuto cíli? Cíl však není ani jedním z nich... A teď jdi domů.“
„Ach ano, nebudu již Vás zdržovat. Jen mi řekněte, co je toto za sektu a kde jsou ostatní její členové.“
„Tento řád je tisíce let starý a měl různá jména. Jsme řetěz. Ty budeš jeho dalším článkem, já dalším článkem po tvém. Jsme bratři v Duchu. Měníme prach země v popel a z popela tvoříme zlato. Jsme zrození v novu.“
Další věcí, co si pamatoval, byla šedavá cesta temnými zákoutími pražského starého města. Přemítal: „Nebyl to snad jen sen? Ne nebyl, je to tak samozřejmé, jako kdybych to odjakživa již věděl, jako kdybych se dozvěděl to, co jsem již kdysi dávno znal, ale poté zapomněl.“
Po nějaké době od událostí, šel pan Viselec z banky a z hrůzou si uvědomil, že v letním odpoledním žáru nevrhá jeho postava žádný stín. Doma poté objevil, že prasklina ve zdi se enormně rozevřela. V očekávání věcí příštích na ni s úžasem hleděl, když si všiml, že uvnitř se něco zablýsklo. Byla tak široká, že do ní mohl vstrčit ruku a tak také učinil. Ponořil se do ní až po rameno, ani ve snu by ho nenapadlo, že zdi jsou zde tak široké. Hrabal ve zdivu, kusy omítky, kamínků a cihel padaly na postel. Vytáhl hroudu hlíny a z ní vysvitl - zlatý prsten s rubínem. Ještě zaprášený si ho nasadil na svůj pravý prsteníček.
Dům se však najednou začal otřásat. Prasklina začala pukat a dělit stavení ve dví. Polovina domu spolu s bytem pana Viselce se s lomozem sesunula na ulici. Z trosek se ozýval nářek, pláč a křik, nechtěným svědkům to připomínalo vraždění neviňátek. Pan Viselec a dalších patnáct lidí zemřeli v důsledku závalu, který způsobilo selhání statiky bytového domu. Za epicentrum určili vyšetřovatelé Viselcův byt.
Snad se skutečně zapojil do duchovního řetězu. Jisté je ale jen to, že slova ve znaku Spříseženců „spiritus spirat, ubi vult“ skutečně potvrdila svoji platnost. Neboť Duch skutečně vane, kam chce, když jde o věci Ducha, a nehledí, jaké domy světa a jaké lidské osudy svým závanem smete z cesty. |