--- [ Kapitán svou skříň nikdy neopouští ] --------------------------------

Kolem tebe je tma, nevidíš nic. K uším ti doléhají tlumené zvuky, jsou to hlasy a tupé údery pěstí do tvého světa. Smrsknul se na malý prostor, můžeš se dotknout všech jeho hranic. Vyplňuje ho pach dřeva a tvoje zloba. Nenávidíš ten svět venku, jsi tu vlastně rád, i když nedobrovolně. Kolena máš přitisknuté k bradě a cítíš, jak ti po tvářích stékají slzy. Nikdo to přece nevidí.

         Ale teď se něco změnilo. Údery ustaly a křik se rozplynul. V uších ti duní jen tlukot vlastního srdce. Těžce dýcháš. Možná se vyplnila tvá přání a svět přestal existovat. Ale co maminka a tatínek? Srdce se ti rázem skoro zastaví. Co si počneš docela sám? Z úvah tě vytrhne známý hlas. Tak tedy zmizeli jen ti zlí. Uleví se ti. Rozhodneš se vylézt ze svého vězení, které se stalo zároveň úkrytem. Do očí ti pronikne světlo a oslepí tě. Zakryješ si je hřbetem ruky.

Když se tvé oči přizpůsobí světlu, opřeš se dlaní o podlahu a vyvalíš se ven ze skříňky. Ale co se to děje, co tu všichni dělají? Sedí spořádaně v lavicích a hledí na tebe. Možná se nemohou hýbat, zkameněli. Slyšíš své jméno a otočíš se za hlasem. Je to paní učitelka, mluví na tebe, ale nevnímáš ji. V uších se ti znovu rozezněly tupé údery. Svět se zvětšil a nikdo tě nevaroval. Paní učitelka přichází k tobě a chytá tě těsně pod ramenem, třese s tebou.

         Ptá se tě, cos dělal ve skříni, ale nevíš, co odpovědět. Klekne si vedle tebe a dívá se ti do očí. Uhýbáš pohledem. Paní učitelka se zvedá a ptá se třídy. Markétka říká, že tě tam zavřeli kluci. Někdo z nich vykřikne, že to není pravda, žes tam vlezl sám a oni na ni tloukli, abys vylezl. Uvědomíš si, že máš vlhké tváře a rychle si je utřeš, jako by bylo možné, aby si toho nikdo nevšiml.

Učitelka se znovu obrací na tebe. Sklopíš oči, musíš něco říct. Proč se za sebe stydíš, když jsi nic neprovedl? Stačí kývnout a usvědčíš viníky. Tvůj prst, proměněný v dýku probodává břicha všech nepřátel. Jsou bezbranní, okamžik odplaty nadešel. V duchu se zběsile chechtáš, ale navenek se ti jen nepatrně rozestoupí koutky úst.

Trest se nekoná, hlavy nepadají. Během vyučování cítíš ostré pohledy. Rozřezávají ti šaty a kůži. Pohyby pěstí po tvářích s předstihem dopadají na tvé tělo. Celý se klepeš. Se zazvoněním školního zvonku sebou trhneš tak silně, že se tvá duše oddělí od těla. Stáváš se hadrovou loutkou. Jsi připravený nést následky vlastní zbabělosti.

Ne, to ne! Stále jsi neodpověděl. Musíš něco říct. Laskavé oči paní učitelky napovídají, že se nemusíš bát říct pravdu. Ale ty hledáš odpověď na špičkách nohou bez bačkor. Dnes sis je zase zapomněl doma. Ne, když nic neřekneš, určitě tě nechají být. Jednou pro vždy. Zavrtíš hlavou. Do skříně jsi vlezl sám, protože ti bylo smutno.

Paní učitelka ti přikáže, aby ses posadil a vrací se ke stupínku. Jdeš za ní, protože sedíš v první lavici. Náhle se řítíš k zemi, někdo ti strčil pod nohy aktovku. Rychle se zvedáš a snažíš se nefňukat. Paní učitelka tě pokárá, rovná si sukni. Pokorně se omluvíš. O vyučovací hodině se nesmí plakat, a tak tvé slzy tečou dovnitř, zaplňují dětský hrudník a napínají jemnou kůži jako nafukovací balónek. Máš pocit, že brzo praskneš a všichni se utopí ve slaném moři. Jen ty se zachráníš na dřevěné skřínce.