Ráno se probudil a nešel do práce. Práce ho nebavila a cítil se v ní svázaný a bezmocný. Namísto pravidelné snídaně v 5:45 si oblékl kabát a odešel na pocházku.

Příroda voněla. Zpěv ptáků příjemně kloval do uší. Stromy se před ním rozcházely. Potkal ženu se psem. Zaštěkal.

Pousmál se. „Krásný pejsek,“ řekl paničce.

„Ano,“ odsekla a prudce zatahala za vodítko, „No tak, pojď už.“

Když se vzdálil, ještě několikrát se podezíravě ohlédla.

Vrátil se přesně v 7:00. Udělal si vajíčka, která mu nikdy nechutnala tak jako nyní. Ubrouskem si otřel rty a pohlédl oknem ven. Dvě děti si tam hrály na vojáky. Vydávaly při tom komické zvuky. Rozzářily se mu oči. Vzpomněl si na mámu.

Pustil Beethovenovu „devátou“ a vytáhl ze šuplíku provaz.

V 7:42 naposledy vydechl.

Dohrálo Molto vivace.