Čím míň chci, tím víc já podléhám té Kráse,

která dál a hlouběji mnou proniká a vím,

že možná nejdřív zeptat by se měla: „Smím?“

Však ona neúnavně pokouší se o to zas a zase.

Ona je. A skutečně hmatatelnější než zdá se.

Já odmítám ji, protože sám za sebe nevěřím,

že by mohla být. A možná, právě pádem tím,

otevírám se jak svému zatracení, tak i spáse.

Ona je. Je Krásou, která v každém srdci žije.

A na pomoc mi přijde vždy, a v pravém čase

zase beze stopy mizí v nekonečnu slov a vět,

tam, do světa kouzel, čar a božské fantazie,

kde všechno má svůj čas a vše pokaždé je hned,

když neúnavně pokouší se o to zas a zase.