Mám své rekvizity,

kloubouky, které se hodí k mé náladě,

pánský plstěný klobouk, klobouk zvonový, široký slamák s krempou,

věci, které jsem sesbírala po sklepeních,

kde jsem žila,

kde po sobě lidé nechali věci,

věci, které už nechtěli,

věci, které tak dlouho schraňovali,

a pak na ně úplně zapomněli,

německou helmu,

boty s řemínkem kolem kotníku.

                      Jednou jsem si je vzala na večírek.

                      Říkali, že vypadám jako děvče.

                      Bylo to těsně před Lentem

                      před změnami

                      už hodně dávno. Zdálo se,

                      že to tak naplánovali (ale nebylo to tak)

                      každý se oblékl jako někdo jiný

                      Francouz

                      Mandarín

                      Afričan

                      Arab

                      ale přitom to samozřejmě byli všechno Poláci.

                      Jen já zůstala sebou

                      jen mladší.

                      Angličan dokonce dorazil jako žena.

                      Jeho žena byla mumií

                      svázaná tak pevně! Bylo bolestné

                      ji pozorovat, jak se pohybuje z jedné místnosti do druhé.

                     Někdo vzal nůž

                     a rozřezal a tahal obvazy 

                     v pruzích kolem pokoje.

                     Otáčela se

                     a my tleskali, tak jak to dělají Evropané,

                    ne jako hejno vyplašených ptáků našich dlaní,

                    ale pochodový krok

                    ostrý a neústupný.

                                    Někdo zaklepal na dveře,

                   vešli policisté,

                   někdo si stěžoval na hluk.

                   To bylo všechno.

                   To bylo vše.

                   Později v kuchyni

                                     se někdo bičoval utěrkou,

                   cákal na strop a na zdi vodu,

                   předváděl scénu ze zakázané hry.

***

Props

I have my props,

the hats to suit my mood

fedora, cloche, a wide brimmed straw,

things I salvaged from the cellars

where I lived

where people left behind

things the´d no longer want,

things they´d saved for so long

they forgot them entirely,

the German helmet,

the shoes with the straps about the ankle.

                      I wore them at a party once.

                      I looked like a young girl I was told.

                      It was the last time before Lent

                      before the changes

                      a lifetime away. It seemed

                      they´d planned it (but the dind´t)¨

                      everyone dressed like someone else

                      the Frenchman

                      the Mandarin

                      the African

                      the Arab

                      all of them Poles of course.

                      Only I stayed who I was

                      just younger.

                      The Englishman, even came as a woman.

                      His wife was a mummy

                      bound so tight. It was painful

                      watching her move from room to room.

                     Someone took a knife

                     and snipped and pulled the bandages

                     around the room

                     in streams. She spun

                     and we clapped, as Europeans do,

                    not a flurry of birds from our hands

                    but a march step

                    sharp and insistent.

                                    Knocking at the door

                   the police came,

                   some complaint about the noise.

                   That was all.

                   That was all.

                   Afterwards in the kitchen

                                     someone beat himself with a towel

                   lashing the ceiling and walls with water

                   playing a scene from a banned play.