Pro Táňu z Oněgina

Přišlo to jako blesk

z ponurého rána

kdy každý sotva tuší

kde má svoji

duši

A tak nepřipravena

naivně zlehka

naivně ztěžka

pláčeš v závoji

štěstí

s předtuchou zlosti

s předtuchou konce

co neopustíš

Venku krásně prší slzy

stékají

hladí tvář

tu zbrázděnou

hořem

co vystřídal

pláč

v dálce se racek chechtá

má lidskou tvář

do níž hledíš

hledíš zlehka

ale stejně nic nepoznáš

To závist přikrádá se

plní ti srdce zlostí

co žádné břehy nemá

jak závaží tě dusí

a tys?

němá

Do loďky života

těžce usedáš

ujíždí ti

když klepou se ti kolena

před novým tvým bytím

jemně schoulena

Sochy obživly

lákají kamenným pohledem

jak medúza

zdáli

a zase ti racci tu stáli

na ňadrech bezejmenné krásky

jíž říkají Pallas Athéna

Tak přileť blíž

ty krutá krásko

bezcílně stojím tu

v záplavě vln

kde oni prve se smáli

Přišlo to jako blesk

z ponurého rána

tenkrát ses tomu

krásně smála

smála?