cvakal (Občasný) - 19.11.2009 > Jéjej, to jsem se lekl! Ještě teď ve mně stydne krev! Teda, pomalu se už zase ohřívá, stydla mi před chvílí 
.
Ach jo. Janahe, Janahe, je vidět, že máš bezva nápady a vidění. To je dar, který se nedá nikde koupit ani naučit. Co se dá ale naučit a to za jeden večer, to jsou nějaká základní kompoziční pravidla. V pondělí jsem byl v Praze a držel jsem v ruce příručku o kompozici. Nic moc. Bylo tam spousta žvástů, ale jedno se mi líbilo: Kolik umíš kompozičních pravidel, tolikrát jsi fotografem.
Už jsem tím asi trapný, pořád dokola melu kompozice, kompozice. Říkám to proto, že to tak je. Jako je tráva zelená, nebe modré a sluníčko žluté .
Nechci dělat chytrého, ale toto mi doslova rve srdce. Kouknu se na fotku, vidím tam krásné kompoziční stavební prvky. Lupen ve tvaru obličeje a šikmé stéblo krásně rozčleňují plochu a list dole představuje v barevně chudém prostředí krásnou barvičku, barvu jako bod. Tuto roli nejčastěji hraje červená, totiž barvu jako bod, ale zde stačí i málo výrazná hnědá zachytit pohled a vrátit ho na strašidýlko. Hnědá působí velmi příjemně v kombinaci se zeleným lišejníčkem. Velmi si cením malého počtu barev, protože neodvádějí pozornost od hlavního motivu, strašidýlka. Naopak bez těchto jemných barviček by tato fotka byla trošku monotonní a fádní, navzdory hezkému nápadu. I já jako odpůrce černobílé bych v případě absence hnědé a zelené snad raději volil čb verzi.
Znova opakuji, mimořádně povedená fotka, strašidýlko na tmavém pozadí, hezké jemné, decentní barvičky doplňující hlavní motiv. Autorka to zkazí tím, jak už bylo správně shora podotknuto, že je málo prostoru nad hlavou (taková jednoduchost) a hnědý list dole také prosí a volá o více prostoru!
Autorka správně volila formát naležato, je vidět, že má vrozený cit pro kompozici, ale to bohužel nestačí. Tak krásná fotka by to byla.
Obecně jde o to, že autor je plně zaujat svým tvůrčím záměrem a "nemyslí" na takové zbytečnosti jako je kompozice. Proto musí mít tato pravidla v krvi. Je to něco podobného jako cizí jazyk. Když někdo ovládá cizí jazyk, je schopen plynně hovořit, nemyslí na jednotlivá slovíčka, pusa mu to říká sama. Každý z nás se někdy učil nějaký jazyk, každý z nás koktal a přemýšlel a soukal ze sebe nějakou kostrbatou větu. Cvikem se z této nejisty stane plynulá řeč, člověk už nepřemýšlí nad jednotlivými slovíčky, jak je časovat a skloňovat, v jakém tvaru. Pusa to říká sama a člověk se může soustředit na obsah, na myšlenku. Už není jen celý šťastný, že ze sebe vysoukal nějakou větičku, nebo slovíčko a u tabule dostane jedničku. Je schopen mluvit plynule, na mluvení jako takové nepotřebuje myslet a může se soustředit na to, co chce říci. O to jde.
Stejné je to s focením. Je potřeba zvládnout řemeslo, to autorka ovládá v potřebné míře, ale ta kompozice. Je to jako kdyby se naučila pět tisíc slovíček, více jich v běžné řeči nepoužíváme (to je to řemeslo), ale nenaučila se vůbec gramatiku (kompozici). K čemu jí budou slovíčka bez gramatiky?! Stejně se nedomluví!
Názorně to vidíme na fotce nahoře. Bezvadný nápad, hezky použité barvy a zkazí to neznalost základních kompozičních pravidel. Taková blbost, kterou se naučí každý. Ale nikdo se nenaučí to, co je autorce dáno, musí to totiž být dáno shůry.
Snad mi Janahe promine, že jsem ji takto postavil na pranýř. Nechci ji pranýřovat, ale naopak jí pomoci .
