Bratr a sestřenice si zapálili. Čekali jsme. Pořád jsem si opakovala, že nebudu brečet, že se můžu vyplakat až doma. Výhled dolů mezi stromy byl podivný, klidný... Slunko občas vykukovalo z mraků. Byla zima a foukal vítr. Z krematoria opadával obklad a mezi dlažbou rostl mech.

Pak se sestřenky a Tibor šli s tetou rozloučit. Máma pořád opakovala, že tetu vidět nechce, povídala si s nově příchozími. Viděla jsem lidi, co jsem si už ani nepamatovala, ale oni mě znali.

Nechtěla jsem s nikým mluvit a nikoho vidět. Utekla jsem k tátovi. Zapomněla jsem si kapesníky v kabátu. Dostala jsem jeden od táty a za chvíli byl mokrej. Když byly kolem sestřenice, tak jsem neplakala nebo se snažila neplakat. A přede mnou pořád teta ze snu... usmívala se.

Přicházeli další a další lidé, raději jsem utekla do čekárny. Byl tam klid. Skleněnou stěnou bylo vidět na boční bránu, keře, stromy za plotem... jen žádné nebe.

Neviděla jsem ty davy, co přicházeli, neviděla jsem kamarády tety a rodičů, co mě v podstatě vychovávali... to až potom, když jsme se přesouvali ke smuteční síni. Nějak jsem nechápala proč mi lidé přejí upřímnou soustrast. Ty známé tváře byly najednou cizí.

Paní, co měla proslov to pěkně zvorala, těmhle lidem, co snad pokaždé zkazí pohřeb, bych občas velice ublížila... Koukala jsem někam na boty, ven z okna nebo na rakev. Byla malinká. Za posledního půl roku se teta zdála malinkatá... v nemocnici mi už připadala spíš jako panenka... a pořád byla krásná. Proslov byl nekonečný. Dusila jsem se, chtěla jsem řvát a utéct, nemohla jsem dýchat a štípala se do ruky.

Konečně začala hrát hudba... Lenny... I´ll be waiting... a strejdové i sestřenice vypadali strašně daleko. Nic nebude jako dřív. Budou mi všichni moc chybět. Sestřenice utekly ven. Babí s mámou přijímaly kondolence...

Čekala jsem venku až ta komedie skončí. Pořád mi tekly slzy. Všechny slzy nashromážděný za poslední roky... Nejezdila jsem za ní... teprve poslední dobou. Když byla v nemocnici, převlékala jsem jí jednou postel a došlo mi jak strašně jsem nemožná a nic neumím. Měla jsem na sebe vztek.

Vítr mi chladil slzy a lidi odcházeli. Sbírali jsme kytky a nesli je do aut. Nechápala jsem ty machinace s kytkama. Loučili jsme se pak se sestřenkama a strýcema. Tibor radši hned nasedl do auta. Měla jsem pocit, že chci zmizet. Jen tak. Nevím proč jsem z toho měla tak ošklivej pocit.

Návštěva hřbitova, pohřební slavnost u babičky – přečkávání, schovávání v dětském pokoji a dlouhý spánek. Hlasy hostů... jeden připomínal Kýťu. Chtěla jsem tam jít, ale byla jsem vyčerpaná.

Když všichni odjeli. Přestal foukat vítr. Oteplilo se, šla jsem zavřít boudu s králíkama a potkala třetího strýce. Dal mi napít višnovicu. Dobrá byla. Pak jsem s ním ještě popíjela rybízové víno. Chutnalo... a druhý den mi bylo líp.

Měsíc a pár dní po pohřbu a pořád jsem mimo. Nedokážu nic dělat a všechno mi hrozně trvá. Občas brečím z ničeho nic. Na jednu stranu nechápu proč a na druhou je mi to celkem jasný. Jen kamarádi to nechápou a mně se to nechce vysvětlovat, bylo by to pořád dokola.

Tohle už jsem zažila a nejde to pochopit. Budu se s tím zase smiřovat hrozně dlouho a až si budu myslet, že je všechno lepší tak přijde další špatné období. Tahle období mi dávají pěkně zabrat... stejně jako lidem kolem... já vím, nejsem jediná na světě. Jen mi něco říká, že pohromy letošního roku ještě nekončí.